2°C
V patnácti jste odešla z domova ve slovenské Senici studovat na pražskou konzervatoř Jaroslava Ježka. To vás asi na intru dost hlídali…
„Na Ježkárně je přísný režim. Večerka byla v deset hodin. Když je ale člověk zdatnej herec, tak se to sem tam dá obejít (směje se). Párkrát jsem zalhala, přiznávám. Řekla jsem třeba. že jedu na Slovensko a pak jsem celý víkend žila ve víru velkoměsta. Výhodou bylo, že všichni v mém ročníku byli starší, nad dvacet. Hezky se o mě starali a měla jsem se od nich co učit.“
To zní zajímavě! Učila jste se třeba u Ondřeje Rumla ze SuperStar?
(směje se) „A je to tady!“
Jak jste se vlastně seznámili?
„S Ondrou to bylo krásný. Studoval zpěv o pár ročníků výš. Když jsem přišla do prváku, on byl v pátém ročníku. V jednom z prvních týdnů ve škole jsem vyrazila s lidmi z intru do hospody. Sedla jsem si ke stolu, kde už byl Ondra. Byl to takový podivín... Vysoký hubeňour s velkejma očima a pusou plnou moudrejch řečí. Přiznám se, že mi na první pohled nebyl úplně sympatický. Bylo mi patnáct a měla jsem úplně jiné představy o vysněném klukovi.“
On vás viděl taky tak?
„Po delší době mi přiznal, že jsem se mu líbila od prvního okamžiku, ale bál se, že jsem moc mladá. Asi jsem úplně nepatřila mezi ty, na které by si troufal. A pak jsme se jednou spolu vezli ve školním výtahu a on si zpíval bez přestání, jak to ostatně dělal pořád, vůbec se nestyděl. Tehdy jsem se ho zeptala: O čem si pořád takhle zpíváš? A tahle otázka byla pro něho spouštěcí moment. Od té doby se do mého srdce dobýval takovým způsobem, že bylo těžké mu odolat. Ale i tak jsem, myslím, měla velkou výdrž. No nakonec jeho romantické básně a zpívání pod okny roztavily mé srdce. Byla to šíleně krásná láska.“
Ta trvala jak dlouho?
„Necelé čtyři roky.“
Když jste se rozešli, byl z toho dost dlouho špatný.
„Oba jsme velmi silné povahy. Nemohli jsme se na některých zásadních věcech domluvit. Bolelo to, myslím, oba moc a musím říct, že je to navěky v mém srdci uložený.“
A teď máte přítele?
„Jsem sama jako kůl v plotě. Ještě nepřišel ten, kvůli kterému bych to tady zabalila a odjela třeba do Vietnamu.“
Teď se v seriálu Cesty domů věnujete líbání s Miroslavem Etzlerem. Je v tom něco víc?
„Ne, ale vím, že se o tom psalo. Jednou jsme spolu byli na večeři kvůli pracovní spolupráci. Někdo nás tam pravděpodobně viděl a udal novinám. Bylo to spíš vtipné, vzhledem k našemu rozdílnému věku.“
A jaký je Etzler, předpokládám, že úžasný!?
(směje se) „Ano, Mirek je opravdu inspirativní člověk! Já jsem ho předtím samozřejmě osobně neznala a měla jsem obavy. Zvlášť když jsem si dva dny před natáčením přečetla scénář a hned v prvních natáčecích dnech jsem měla absolvovat milostnou scénu, která byla popsána ve scénáři velmi žhavě. Volala jsem do produkce, že tohle nemůžu a oni mě uklidnili, že se to vysílá ve 20 hodin, tak to nebude tak horký.“
A to líbání?
„To byl další úkol. Smířit se s tím, že budu líbat o tolik staršího muže. Říkala jsem si, je to normální chlap, se kterým se můžu určitě domluvit a nemusím se ničeho bát. On naštěstí vypozoroval, že jsem nervózní a pak přiznal, že byl z toho taky nesvůj, když bude kompromitovat mladou holkou. První den jsme si před první klapkou dali napůl cigáro a uklidnili se navzájem. Mimochodem – s ním je obrovská legrace. Jednou, když jsem ho líbala, museli to stopnout, protože jsem se smála…“
Co vám řekl tak srandovního?
„No zatím jsem se nelíbala s mužem, který by měl větší pusu než já (směje se) a to Mirek teda má. Takže to mě rozesmálo.“
Už máte své fanoušky?
„Spíš Mirek Etzler. Po koncertě s Leonou Machálkovou v Olomouci za mnou chodily slečny a ženy a vzdychaly – vy jste se líbala s Etzlerem. Jaké to bylo? Je tak hezkej? “
Než jste dostala roli Moniky, kde jste hrála?
„Byly to samé maličké role. Hned první léto, co jsem byla v Praze, díky castingové agentuře, jsem hrála ve filmu Rafťáci a v seriálu Ulice. Ale například v tanečním seriálu První krok, pod taktovkou Jiřího Vejdělka, jsem hrála jednu z hlavních rolí, ale ten se odvysílal jen na Slovensku.“
A pak přišel Robin Hood a proslavila jste se...
„Byla to menší soutěž než SuperStar, pokud šlo o tlak médií. Ale velká dřina, která za to stála. Vždy jsme se museli naučit celé muzikálové číslo během týdne. Největší problém byl v tom, že jsme si nemohli písně vybrat sami. Člověk si opravdu důkladně otestuje, čeho je schopen za tak krátkou dobu.“
V roli čarodějnice se vám daří, slyšela jsem…
„No momentálně máme vyprodáno až do března, ale to určitě není moje zásluha. Doufám, že v Divadle Kalich vznikne další projekt, v němž budu mít příležitost.“
Každopádně jste se prosadila stejně jako řada vašich krajanek, stýkáte se v Praze s nimi?
„Jsem ráda, že s někým můžu pokecat slovensky. Například S Luckou Šoralovou v Divadle Kalich. Držíme při sobě. Já třeba řeknu: Ten ma ale vytočil, jednu mu fláknem! A ona na to: To nesmieš, vieš, my Slovenky musíme ten temperament krotit! Drž sa na uzdě. To je asi jediný rozdíl, který vnímám mezi Češkami a Slovenkami. My Slovenky neumíme někdy, jak se říká, držet hubu a krok…“
Ale vy mluvíte česky.
„Slovenština funguje jako zbraň, například na muže, a proto by se s ní mělo šetřit.“
Aby se na vás tolik nelepili?
„Taky někdy…“
