První otázka je nasnadě: Jak se cítíte?
„Skvěle! Poslední testy prokázaly, že všechno je v pořádku, na další kontrolu jdu až v lednu a tak až do ledna budu bez dozoru lékařů, což je velmi osvobozující pocit. I když na krátko, ale potěší to!“

Jak jste tu dobrou zprávu oslavila?
„Slavit teprve budu - muzikou a poděkováním centru na Zeleném pruhu, kde se o mě celý rok starali. Chci jim pomoci získat přístroj, který slouží k lepší diagnostice některých druhů nádorů prsu a v Česku ještě není.Věnuji na něj veškerý výtěžek z prodeje vstupenek dvou koncertů - jeden bude v Brně ve Flédě 18.11. a druhý v Praze ve velké Lucerně 25.11.“

Pocity, které člověk při lékařově nesmlouvavé diagnóze prožívá, se asi dají těžko vylíčit…
„Nejtěžší to asi měl můj partner, protože, když mi paní doktorka tu šílenou zprávu oznámila, seděl se mnou v ordinaci. Muselo to pro něj být hrozné - ta bezmoc, kdy nevíte, jak svému blízkému v takové situaci pomoct, co vlastně říkat, jak se chovat.... Ale protože já vždycky trpěla určitým pečovatelským komplexem a toužila ochraňovat své blízké před vším zlým, tak jsem se tak snažila chovat i teď - pokoušela jsem se svou nemocí své okolí zatěžovat co nejméně. Ne vždycky se mi to sice dařilo, občas samozřejmě přijdou krušnější chvilky, ale snažila jsem se.“

V televizi se právě objevila vaše kampaň Chceš žít jako já? Co je jejím cílem?
„Chci vyprávět všem ženám svůj příběh a osobní zkušenost, a chci na ně apelovat, aby na sebe myslely a staraly se o sebe. Včasná preventivní prohlídka jim může prostě a jednoduše  zachránit život. Trvá to pět minut a to jsou myslím jednoduchý počty. Rakovina je boj s časem - a čím později je diagnostikována, tím je to horší. A taky chci dodat sílu lidem, kteří už s touhle nemocí zápasí.“

Myslíte, že to bude mít nějaký smysl?
„Zatím to vypadá, že funguje až neuvěřitelně. Dostávám spousty dopisů od řady žen, kterým jsem  pomohla v jejich rozhodování zda a kdy jít na preventivní prohlídku. Jednou, někdy hned na začátku, mi přišla kratičká zpráva bez podpisu na mé stránky: "Díky Vám jsem přišla včas. Děkuji!" Existuje snad lepší potvrzení smyslupnosti této kampaně? Od té doby už přišlo v podobném duchu zpráv víc a já jsem za to neskutečně šťastná.“

Anna K.: Kvůli rakovině nemám dítě!

V televizním spotu ale říkáte, že člověk je nakonec někde uvnitř s celým tím průšvihem sám…
„Uvnitř ano, ale člověk potřebuje cítit podporu svých blízkých, svého okolí. Tak jako mně dodávala sílu spousta lidí, kteří mi psali dopisy, emaily a esemesky. Ať už to byli mí kamarádi, nebo zcela neznámí lidé, kteří mi vyjadřovali neuvěřitelnou podporu a fakt mě drželi při životě. Díky nim jsem si i ve slabých chvilkách uvědomovala, že to nesmím vzdát. Rozhodla jsem se,  pokud bude v mých silách i já, být oporou pro ostatní.“

Budete v tom pokračovat?
„Určitě! Tohle je jenom začátek, jen taková zkouška. Příští rok by měla následovat ještě větší kampaň  a budu v tom prostě pokračovat, dokud budu mít silu, energii a samozřejmě i prostředky. Naštěstí se našlo dost skvělých partnerů, kteří mé snažení podpořili, protože i oni mají třeba smutnou zkušenost ve své bezprostřední blízkosti, nebo  prostě jen věří jako já, že má moje kampaň  smysl. Chci všem těm, kterým se stalo to co mně,  prostě jen vzkázat: nikdy se nevzdávejte a bojujte! Nejste v tom sami a život stojí za to!“

Za pár dní se vracíte na koncertní pódium - vždycky jste chtěla být zpěvačkou?
„Asi jo. Od malinka jsem zpívala v nejrůznějších sborech a v osmi jsem získala angažmá v Semaforu.“

Anna K.: Koncertem v Lucerně oslavuju svůj život

Měla jste úlevy od učitelek, že mají ve třídě hvězdu?
„To spíše naopak! V Semaforu jsem samozřejmě trávila spoustu času, takže tím škola trochu trpěla. A já byla zlobivá holčička, takže učitelky mi to dávaly docela sežrat, často říkávaly: "Tady nejsi v divadle!" Chápala jsem to jako křivdu a byla jsem na to strašně alergická!“

Pak vaše kroky vedly na konzervatoř. Váš ročník byl docela proslulý, že?
„A který máte na mysli? (směje se) Já tuhle šestiletou školu totiž studovala devět let! Tak to dopadá, když má člověk neomluvené hodiny! Ale asi myslíte partu se Suchánkem, Genzerem, Sagvanem, Martinou Menšíkovou nebo Jirkou Langmajerem a dalšími. Dost jsme drželi při sobě, pořád jsme vysedávali v kavárně a řešili neuvěřitelně důležitý věci. Chvíli jsme se měli rádi, pak se zase rvali jako koně. Třeba já se Sagim, hlavně v prváku. Ale fakt je, že Sagi  mě dokázal například tak rozčílit, až jsem ho honila po učebně a házela po něm židle. Prostě taková roztomilá třída.“

V roce 1993 jste natočila svou první desku Já nezapomínám. Opravdu nezapomínáte?
„Na tuhle dobu rozhodně ne! To pro mě byl naprostý šok! Představte si holku z divadla Semafor, která spoustu let  zpívá šansony Jiřího Suchého v malém divadle a najednou poprvé v životě vstoupí do profesionálního nahrávacího studia, kde vůbec ničemu nerozumí … S vypětím všech sil jsem zpívala refrén titulní písně, když se ve sluchátkách ozval hlas producenta Ládi Křížka: "Neřvi, mladá - zpívej!" Natáčeli jsme ve studiu Citron na okraji Ostravy a já po téhle sprše utekla do polí... Chvíli mi trvalo, než jsem se uklidnila a vrátila se zpět.“

Za album Nebe jste si odnesla několik cen Anděl - kterého z Andělů si vážíte nejvíce?
Asi největší radost jsem měla z vítězství v kategorii Zpěvačka roku. Už proto, že se tehdy se vůbec prvně o Výroční ceně akademie populární hudby  hlasovalo v přímém přenosu a navíc ho moderovala Lucie Bílá, která byla se mnou nominována v kategorii zpěvaček. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla vyhrát, ale zázrak se stal a já zvítězila.

Ale co je to proti mému poslednímu vítězství – nad rakovinou! Takové vítězství bych přála úplně všem, kteří slyšeli stejnou diagnózu jako před rokem já.“