2°C
Tereza Maxová žije v Monaku se svým tureckým partnerem Burakem Oymenem (37). S dánským tenistou Frederikem Fetterleinem( 40) má syna Tobiase (10), s Burakem pak dceru Mínu (1). Kariéru topmodelky odstartovala odjezdem do Paříže v roce 1989, ale jejím největším úspěchem je charita. V roce 1996 po návštěvě pražského kojeneckého ústavu založila Nadaci Terezy Maxové dětem a od té doby se jí podařilo vybrat přes 117 milionů korun, které rozdělila mezi opuštěné děti. Desetileté výročí slaví projekt www.adopce.com a úspěšná je i kolekce Teribear, kterou můžete zakoupit v Intersparu. Více informací o nadaci najdete na www. terezamaxovadetem.cz
- 7
FOTOGRAFIÍ
Za pár dní budou Vánoce. Jak vypadá Štědrý den u Terezy Maxové?
„U nás je vždy velmi rušno. A já jsem za to moc ráda, protože nejsmutnější Vánoce byly v době, kdy jsem u štědrovečerní večeře seděla jen s mamkou a bráchou a to čtvrté prostřené místo bylo dlouho prázdné... dnes nám už dávno stůl pro čtyři nestačí. Netradičně s námi tráví Vánoce i celá turecká rodina.“
Proč jste si nikdy nevybrala partnera mezi Čechy?
„Také si tuto otázku kladu, život by byl určitě snazší. Ale nikdy jsem neměla to štěstí se vyvdat v Čechách… nebo na Moravě (směje se).“
Ocením charakterního chlapa, který má smysl pro rodinu a humor
Co byste u svého partnera nesnesla a co naopak oceníte?
„Obecně u partnera nesnesu nezodpovědnost a lež. Ocením charakterního chlapa, který má smysl pro rodinu a pro humor.“
Jak vlastně vypadá váš běžný den?
„Vypadá skoro stejně jako každé maminky. Jen místo školního autobusu jezdí Tobík do školy lodním busem a místo do parku jdeme s Minušou na pláž. Chvíli pro sebe si najdu, když to Mína zalomí na balkoně a Toby má odpolední kroužky.“
Proč jste si za místo k životu vybrala Monako?
„Monako je neutrální místo. Zatím jsme se nerozhodli, kde budeme jednou natrvalo žít. V Monaku žije kosmopolitní společnost a člověk tam rád přijde, ale i rád odejde, aniž by zapustil kořeny. Měla jsem možnost žít v Paříži, New Yorku, Londýně, Miláně, Kodani, Praze i Monaku a došla jsem k závěru, že nezáleží na místě, ale lidech.“
Do Turecka, země vašeho manžela, vás to netáhne?
„Trávíme tam spoustu času, ať už je to v Istanbulu s rodinou, nebo v Bodrumu o prázdninách. Tak kdo ví?“
Vaší dceři Míně je rok a půl – jste na mateřské?
„Jestli myslíte klasickou mateřskou, kdy člověk pobíhá mezi dětmi, prací, Prahou a Monakem… pak ano.“
Mluvíte s dětmi česky?
„Doma mluvíme anglicky, partner na děti mluví turecky,já česky. Tobík mluví plynule i dánsky. Já i Burak [Oymen (37), partner Terezy Maxové] ovládáme i ruštinu a francouzštinu, a tak se celá rodina v tom světě snad neztratíme.“
Pověsila jste už modeling definitivně na hřebík?
„To ne, kam bych si jezdila odpočinout?“
Bylo fajn pendlovat sama po světě. Můj život šel zabalit do jednoho kufru
Co vás na něm nejvíc baví?
„Nezávislost a svoboda. Mohla jsem dělat to, co mě baví, poznat svět, jako poměrně mladá se osamostatnit a získat životní zkušenosti k nezaplacení.“
Máte nádherně klasický římský profil. Přesto – nenutili vás někdy k plastické operaci nosu?
Tak jako např. Cindy Crawford k odstranění její proslulé pihy? „V té době neexistovaly plastické úpravy, kosmetické zlepšováky, barvení vlasů… či photoshop. Vše bylo o klasických ženských mírách 90-60-90, výšce nad 175 cm a klasické kráse.“
Která modelka je podle vašeho názoru opravdu „top“?
„Ze zahraničních topmodelek se mi vždycky líbila Linda Evangelista a Christy Turlington, ze současné mladé generace se mi líbí Natalia Vodianova. A těch českých krásných modelek jsou spousty – na to by mi nestačil ani velkej list papíru. Opravdu.“
Ta profese má v sobě asi spoustu negativů – neprezentujete v ní sebe, ale výrobek, nesmíte přibrat, musíte být na všechny kolem milá… co z toho vám nejvíc vadilo?
„Negativa modelingu jsem vždycky přehlížela a naopak mi připadalo nefér si na cokoli stěžovat, obzvlášť když člověk vydělává jen tím, jak vypadá. Vím, že existuje spousta odstrašujících příběhů, ale mně se to vyhlo.“
Nikdy jste si neříkala: Co já tady dělám, mohla jsem sedět v klidu v advokátní kanceláři…
„Zažila jsem chvíle, kdy mi bylo smutno po bezstarostných studentských létech, kdy jsem sama pendlovala po světě a můj život šel zabalit do jednoho kufru, to ano, ale nikdy jsem toho nelitovala.“
Chodila jste někdy do práce od-do?
„Jasně že ano. Na brigádách na gymplu jsem chodila do Michelských pekáren, od půl šesté do druhé hodiny. Na pásovou výrobu dodnes nemohu zapomenout.“
Co vás vlastně dneska živí?
„Dodnes pracuju jako modelka a mám to štěstí dělat s fajn lidmi a pro značky, které mám ráda.“
Módní kritici vás považují za jednu z nejlépe oblékaných Češek. Kdybyste volila vy, kdo by to byl?
„Určitě moje mamka, která se i za dob totality uměla z toho mála, co tu bylo, elegantně oblíct. Největším hitem byly kozačky z NDR, propašované v mojí dětské peřince.“ (směje se)
Jaký je podle vás největší nešvar českých žen?
„Těžko říct. Osobně bych jim přála najít v sobě to sebevědomí jít svou cestou.“ A mužů? „Tak ti většinou svou cestou jdou, ať se děje cokoli.“
Vzpomenete si, jak jste se cítila, když jste poprvé přišla mezi opuštěné děti?
„Bezmocně.“
V jednom ze starých rozhovorů jste řekla, že když jste tam přišla poprvé, zarazilo vás nejvíc ticho – je tam pořád?
„Sice se ústavy po materiální stránce výrazně zlepšily, ale to mrazící ticho je tam pořád.“
Také jste si chtěla hned nějaké mrně odvést domů?
„Bylo mi čtyřiadvacet, žila jsem v zahraničí a v té době první věc, která mě napadla, byla jak jim můžu pomoct? Co se s tím dá udělat?“
Když dnes jdete mezi opuštěné děti, působí to na vás stejně jako před lety, nebo svým způsobem člověk otupí?
„Na to si člověk nikdy nezvykne, ale stejně tak člověk nemůže jen tak odejít a dělat, že se ho to netýká.“
Ústavy se po materiální stránce zlepšily, ale mrazící ticho je tam pořád
Nadace už funguje 13 let, a když jste ji zakládala, říkala jste, že hlavním cílem je dostat co nejvíc dětí do rodinné a pěstounské péče – dětské domovy a kojenecké ústavy jsou ale pořád plné dětí. Proč to u nás nejde?
„Je důležité zmínit, že Česká republika je stále na prvním místě v Evropě v počtu dětí vyrůstajících v ústavní výchově. Systém péče o dítě nefunguje optimálně a potřebuje změnu. Chybí profesionální pěstounská péče, soudní systém funguje pomalu, sociální pracovníci jsou zavalení prací – na jednoho připadá 380 dětí ročně. A to je jen krátký popis situace, v níž se nacházíme. Ale jsem optimista – věřím, že s tím můžeme něco udělat.“
Hodně lidí se bojí, že i když dají adoptovanému dítěti lásku, stejně se dřív nebo později projeví geny – setkala jste se někdy s tímhle tvrzením?
„Takových tvrzení a podobných výzkumů jsou spousty. Já jsem se sama stala svědkem těch lidských zázraků, kdy z citově deprivovaných dětí v adoptivních rodinách vyrostly sebevědomé úspěšné osobnosti. To je důležitější, ne?“
Upřímně – byla byste schopná vzít si některé z opuštěných dětí domů?
„Upřímně – ano.“
Dětský domov o Vánocích je asi dost smutné místo. Byla jste tam někdy na Štědrý den?
„Byla jsem tam i na Štědrý den… ale i těch ostatních tři sta šedesát čtyři dnů bez mámy a táty je tam bohužel stejně smutných.“
