4°C
V rozhovoru nám také prozradila, že v soukromí je úplně obyčejná ženská, která ráda pečuje o svou rodinu. Proto je jí líto, že svého nejmladšího vnoučka vídá v současnosti jen přes webovou kameru. Vyrůstá totiž v Torontu.
Jeden z vašich synů žije s rodinou v Kanadě. Stýská se vám?
Moc, ještě jsem si na nepřítomnost syna úplně nezvykla. On sem sice jezdí, i já za ním, ale není to tak, jak by to mohlo být, kdyby bydlel v Evropě. Mám ho z ruky.
Zůstane tam napořád?
Nevím. Zatím se nezdá, že by se chtěl vrátit, ale člověk nikdy neví, jak věci dopadnou. Vloni se mu narodil první chlapeček. Plánovala jsem, že za nimi hned pojedu, ale krátce předtím jsem si zlomila kotník, proto jsem musela cestu skoro o půl roku odložit. Ale nakonec jsem si vnoučka krásně užila.
Jeho partnerka je z Kanady?
Ano, je to Kanaďanka, ale původem z Číny.
Domluvíte se s ní?
Já se pořád učím anglicky. To víte, že se s ní nedomluvím plynně ve všem, ale snažím se a každý týden beru hodiny, abych se zlepšovala.
A jak komunikují s vaším vnoučkem rodiče? Anglicky?
Anglicky, ale syn na něj mluví česky, takže snad česky bude umět. A druhá babička ho ještě učí čínsky. Tak doufejme, že z toho nebude mít zamotanou kebulku.
Přiznala jste, že jste na své syny, když byli malí, neměla moc času. Vyčítáte si to?
To víte, že si to vyčítám. Ale minulost nevrátím, proto nemá smysl trápit se tím. Snažím se jim teď všechno vynahradit, jak nejlépe umím.
Máte pocit, že vám unikly jejich nejdůležitější životní kroky?
Určitě. Přišli jsme o spoustu společných chvil.
A tenkrát jste to tak necítila?
Ne. I když taky, ale byla jsem mladá. Měla jsem ráda muziku a strašně ráda jsem zpívala. Bylo to těžké. Moje maminka byla až moc ochotná mi pomáhat, takže jsem péči o kluky nechávala hodně na ní.
Nikdy vám nenaznačila, že byste se syny měla být víc?
Ne, nikdy.
Takže jste moc přísná máma asi nebyla.
Já jsem kluky moc nevychovávala. Nechávala jsem výchově trochu volný průběh, protože mám pocit, že je důležitý příklad a hodnoty, které jsou v rodině. Myslím si, že jsou tím děti formované odmalička. A kolikrát i ty nejlíp vychované utíkají z domova a spustí se. Záleží na přístupu, který člověk zvolí.
A asi i na tom, jestli jste pro ně oporou.
Ano. Děti musejí vědět, že se na vás můžou spolehnout. A podle toho se řídím. Kdykoli můžu, tak vypomůžu. A v tomto ohledu jsem pro ně oporou celý život.
Je o vás známé, že jste dvakrát rozvedená. Momentálně jste ale šťastně zamilovaná...
Teď se mám úžasně.
Váš partner je o 16 let mladší. Cítíte někdy věkový rozdíl?
Ne. Fungujeme spolu, jako bychom byli stejně staří.
Býváte ještě v lásce nekritická?
Nekritický už člověk v mém věku není. To ani není možné. Myslím si, že už dokážu odhadnout kvalitu lidí.
V čem se vlastně liší vztah ve dvaceti a v šedesáti?
Když je člověk hodně mladý, je i hodně zaslepený. Ale ve starším věku už bere v úvahu jiné věci a vlastnosti. Má jiná kritéria na vztah. Je to jiné.
Umíte být teď k některým věcem tolerantnější?
Ano. Já jsem byla vždycky docela tolerantní. Nejsem ten typ, který se dokáže zabejčit a prosazovat jen sebe. To ne. Jsem tolerantní. Aspoň se tak cítím.
Nemáte přece jen strach, že vám přítel jednou začne běhat za mladší?
O svoji lásku se přece může strachovat i mnohem mladší partnerka nebo i partner. Musíte věřit! Člověk se nemůže dívat do budoucna tímto způsobem. Kdokoli z nás může onemocnět nebo se může cokoli stát… A jak se říká: „Jestli chceš Pánaboha pobavit, tak si dělej plány.“ Já bych nikdy v životě neřekla, že budu žít s takhle mladým mužem. Přitom nám to naprosto vyhovuje a sedí a oba se spolu cítíme báječně.
Předtím jste byla jedenáct let sama. Byla to dobrovolná volba?
Mně samota docela vyhovovala, protože jsem měla práci, pejska a rodinu a cítila jsem se spokojená. Zlom nastal, když mně umřela maminka. Najednou jsem se cítila hrozně sama. Ale strašně. Ta mi tak moc scházela, že jsem už někoho potřebovala a vnitřně jsem se na to nachystala, že bych možná s někým mohla začít chodit. Ale nevyhledávala jsem žádný vztah. Byla to náhoda.
Hádám, že i díky nové lásce vypadáte pořád tak báječně. Co ještě pro svůj zevnějšek děláte?
Já toho moc nedělám. Mohla bych dělat víc. Mám dobré geny po mamince i po tatínkovi. Oba vypadali dlouho skvěle. A bratr, který je o dva roky mladší než já, také vypadá velmi mladě. Ale samozřejmě se také udržuji. Hlavně abych moc nepřibírala, i když s tím jsem nikdy velký problém neměla. Můžu jíst, co chci, ale nepřejídám se. Jsem v životě docela střídmá. Jím hodně ovoce a zeleninu a také vařím zdravě. Ale zase ne přehnaně.
A cvičíte pravidelně?
Jen kondičně, pravidelně vůbec ne. Do té doby, než jsem si zlomila kotník, jsem chodila poctivě do tělocvičny. Teď už nechodím, i když vím, že bych měla zase začít. Přemýšleli jsme s partnerem, že bychom začali tančit salsu. To člověka baví víc než cvičení v tělocvičně. Tanec je báječný. Člověk se sice zapotí, ale toto hýbání je takové smysluplnější. Partner je navíc dobrý tanečník a mně to taky docela jde. Musíme si ale udělat čas.
Což asi není tak úplně jednoduché.
Od příštího roku už si začnu více hlídat koncerty a vystupování, abych pro sebe měla víc času.
Co ve volném čase ráda děláte?
Jsem typická žena v domácnosti. Já prostě miluji domácí práce. Pořád peru a žehlím, pořád doma něco dělám. Miluji být doma. Od jara do podzimu jsem neustále na zahradě. To mě hrozně baví. Kompenzuji si tím, jak jsem pořád někde mezi lidmi. Stále jste na pódiu, kde musíte být oblečená, nalíčená, učesaná... Takhle si svážu vlasy do ohonu a jdu pracovat a cítím se úplně skvěle. Také jsem chodila s pejskem na procházky. Ale bohužel už ho nemám. Procházky mi scházejí, proto časem pejska plánujeme. Ale teď ještě ne.
Jak vůbec vnímáte stárnutí?
Není lehké stárnout. Ale zatím nemám čas, abych ho nějak vnímala.
Vadí vám plastiky?
Nic se nemá přehánět. Když něco takového, tak by měly být úpravy uměřené. Nelíbí se mi, když je ženy podstupují opakovaně a čím dál tím víc. Jsou na nich vidět a je to ošklivé. Ale jemné zásahy ano. Když má žena možnost a když se to nabízí, tak proč ne. Já jsem docela pro. Akorát si myslím, že trend zvětšování prsou je poměrně přehnaný. Je to velký zásah do organismu. Kolikrát jsou ženy velmi půvabné i s malými ňadry a nakonec operací půvab ztratí. Najednou jsou někým jiným. Drobné zásahy jsou ale v pořádku, když udělají ženě radost a zvednou jí sebevědomí.
A vyzkoušela jste něco i vy?
Byla jsem dvakrát na očních víčkách. První operace proběhla v osmdesátých letech. Byla jsem tehdy ve Vinohradské nemocnici na oddělení popálenin. A musím říct, že to byla zásadní změna. Když jsem si nechala udělat horní víčka, najednou jsem strašně moc omládla. Oči se rozjasnily, oční okolí bylo mladé. A na očích strašně záleží.
Nic dalšího jste nepodstoupila?
Jednou jsem si také nechala vypnout krk. Jinak nic dalšího. Ani žádný botox. Já ho nemám moc ráda. Myslím si, že mimika v obličeji je hrozně důležitá. Nenechala bych si nic takového píchnout. Je to jed. Těžko říct, jestli nemá nějaké následky. A navíc: přítel říkal, že se mu moje vrásky líbí.
Momentálně vám vychází nové album Stopy, kam jste zařadila písničku Žaluzie od Zuzany Navarové. Znaly jste se osobně?
Před osmi lety, když jsem vydávala CD Podívej, mi ona na to cédéčko nabídla dvě písničky, které jsem natočila. A mně ta její muzika, co pro mě napsala, strašně vyhovovala… Samozřejmě jsme si volaly, vedly jsme spolu po telefonu dost dlouhé rozhovory. Byly jsme občas i v čajovně.
Tak to vás taky určitě zasáhl Zuzanin nečekaný odchod. Věděla jste o tom, že byla vážně nemocná?
Nevěděla. Někdo mi sice říkal, že byla na nějaké operaci, ale v jejím okolí se o tom vůbec nemluvilo, proto jsem nevěděla, že byl její stav až tak vážný.
Vy sama jste před revolucí na nějakou dobu přerušila kariéru, když jste se vdala do Německa. Nechyběla vám práce?
Nijak extra. Byla jsem z přemíry koncertů hodně unavená a taky trochu nemocná. Odpočívala jsem, ale po dvou letech po revoluci jsme se vrátili zpátky do Prahy. Manžel byl totiž český emigrant a toužil jít zpátky. A tak jsem začala postupně zase zpívat. Po revoluci to bylo ale těžké. Tenkrát lidi moc nechodili na koncerty, nekupovali desky, česká muzika se v rádiích příliš nevysílala. Lidi si kupovali cizí interprety. Chtěli mít něco, co dřív tady na trhu nebylo. Postupem se ale situace znovu vrátila do normálu. A tak můžeme zase zpívat a koncertovat dál.
Myslíte, že všechno, co se ve vašem životě stalo, se mělo stát?
Asi ano. Myslím, že každý máme svůj osud. Můžeme mu vyjít naproti, ale jinak je nám asi daný.
