5°C
Zamilovaná paní Livia? "Dala jsem do toho absolutně všechno. Láska prostě." Zamilovaný Václav Klaus? "Není to na něm moc vidět. Na něm není moc vidět nic. Žádné otevřené emoce," říká paní Livia.
Tehdy se jmenovala Mištínová a od první chvíle věděla: Toho si vezmu! Kolem Václava se točilo mnoho děvčat, přesto si z jejich houfu vybral právě ji, aby jí tramvají číslo deset doprovodil domů.
Čím ji v první chvíli zaujal? "Výřečností. A byl nádherný. Vysoký na tehdejší výšku kluků. Měl dlouhé vlasy," vzpomíná paní Livia. Místa jejich randění byla typická pro Prahu 60. let - Reduta, Viola, divadla, koncerty.
Kdo první řekl? Vezmeme se?
"To ani nevím. V jeden okamžik náš vztah dospěl tak daleko, že jsme se buď museli rozejít, nebo vzít..."
Kdy jste se nakonec vzali?
"V roce 1968. Mně bylo pětadvacet. A bylo to tak: Když se Vašek pořád k ničemu neměl, vzala jsem to do svých rukou. O svatbě už sice šla řeč, ale bez termínu a detailů. Vašek zrovna jel s basketem na sportovní zájezd do Egypta a já jsem mu před odjezdem řekla: Tam mají levnější zlato, přivez prstýnky! Trochu se kroutil, tak jsem ho strašila a řekla mu: Když prstýnky nepřivezeš, vezmu si doktora Jaroše. Prstýnky přivezl."
Jaké? Hezké?
"Nádherné, malé jednoduché obroučky, čtyřiadvacetikarátové a velmi levné. Jenže zase nic - ležely v krabičce u něj doma. Já jsem pak odjížděla na šest týdnů na letní kurz ekonomie do Lucemburska, vrátila jsem se, všechno se mi rozleželo v hlavě a navrhla jsem: Necháme si na ty prstýnky vyrýt rok, abychom věděli, že ten rok se vezmeme. Bez dne a měsíce. A to jsme udělali - zlatník nám na ně vyryl rok 1968. Mělo to být tedy do roka, aby měl volnost si to rozmyslet. Ale pak přišel ten dramatický rok a já jsem ještě před srpnem dostala roční stipendium do Holandska. Řekli jsme si, že se vezmeme, než odjedu. Svatba byla poslední možný den - 31. července 1968. To datum jsme si na prstýnky už vyrýt nikdy nenechali."
Co říkala jeho maminka, když se začalo mluvit o svatbě?
"Myslím, že Vaškova maminka by nebyla nadšená z žádné nevěsty. Byl maminčin."
Jaká byla svatba?
"Nádherná. Nedávno jsem se šla podívat do Riegrových sadů, protože jsem uvažovala, že oslavíme výročí čtyřiceti let manželství právě tam, kde jsme měli svatební hostinu. Ale ten dům už nestojí. Obřad byl na Novoměstské radnici na Karlově náměstí a odtud jsme šli pěšky do Riegrových sadů na oslavu. Půl hodiny procházky, krásný den."
A co svatební šaty s vlečkou?
"Ne, ne, to se tehdy nenosilo. Ty jsem si koupila tenkrát ve Femině v Železné ulici. Z vlněné smetanové krajky a mini. Říkalo se, že nevěsta by měla mít delší šaty, takže jsem je měla ke kolenům, a to byly opravdu dlouhé. Za svědky nám šli Milena a Honza Cvikrovi, které jsme znali dlouho."
Na Liviinu svatbu přijela ze Slovenska i matčina sestra, teta Anna. Před Novoměstskou radnicí ji vyfotografovali s Liviinými sestrami Helenou (vlevo) a Annou.
Kde byla svatební noc?
"Kam jsme to šli? Já vůbec nevím... Pamatuju si dobře svatbu, líbánky v Tatrách, no... asi jsme byli u nás v garsonce. Tu jsme měli s mojí sestrou. Asi tam; kde jinde bychom byli!"
Jaká byla svatební cesta?
"Tatry - takže nádherná. Nejdřív jsme jeli k mojí tetičce, abychom měli kde bydlet, a odtud jsme vyráželi do hor."
Za 14 měsíců od svatby se manželům Klausovým narodil prvorozený syn Václav. "Všechno mám zastřené tím, že se Vašek nenarodil v pořádku..." vzpomíná paní Livia.
O porodu, výchově synů a třeba i o tom, zda chodil Václav Klaus na pivo, se dočtete v pátečním pokračování.
Knihu Livia Klausová „Smutkem neobtěžuju“ – rozhovor Marcely Pecháčkové vydalo Nakladatelství Lidové noviny.
