Livia Klausová: Zakázali mi otěhotnět!

4. prosince 2009 | 05:03

Rok svatbě se Livii a Václavu Klausovým narodil první syn. Druhé dítě jí lékaři nedoporučovali, přesto si prosadila svou. Jak syny vychovávali? Jaký byl Václav Klaus otec? Chodil na pivo?

První část vpomínkového rozhovoru, kde se dozvíte o svatbě Klausových, čtěte ZDE.

Za jak dlouho od svatby se narodil prvorozený Václav?
"Vašík se narodil po svatbě tak akorát. Narodil se v září a brali jsme se rok před tím v červenci. Jak to má být."

Snášela jste dobře těhotenství?
"Kupodivu ano a bylo to moje nejkrásnější období. Mně bylo skutečně dobře... Přibrala jsem krásných dvaadvacet kilo."

Kdo vás odvezl do porodnice?
"Sama jsem se odvezla. Tramvají! Praskla mi voda, tak jsem dojela k Apolináři. Jedné části téhle porodnice se říkalo U Klause, protože tam kdysi působil profesor Klaus, já jsem rodila v té druhé části. I první vnuk Vojtíšek se tam narodil. A samotný porod proběhl v pořádku, byl zvláštní jen tím, že k mému porodu zrovna přišli medici."

Kdo řekl tatínkovi, že má syna?
"Netuším. Všechno mám zastřené tím, že se Vašek nenarodil v pořádku. Zastírá to i všechnu radost a úlevu, která přichází po porodu. Hned jsem měla starosti, co bude, jak bude. Dřív lékaři tolik nemluvili s pacienty a já jsem viděla, že není v pořádku, bylo to zřetelné. Zdaleka ne hned mi řekli, že jde o vrozenou vadu. Byl to velký šok. Jsem z velké rodiny a Vašík byl velmi očekávaný jako první ve své generaci, první vnuk."

Livia Klausová se syny Václavem a Janem při výšlapu na Sněžku začátkem 80. let
Livia Klausová se syny Václavem a Janem při výšlapu na Sněžku začátkem 80. let
Autor: soukromý archiv Livie Klausové

Livia Klausová se syny Václavem a Janem při výšlapu na Sněžku začátkem 80. let

Nebyl to spíše kosmetický než zdravotní problém?
"Jak jsem to měla vědět! První dny jsem nevěděla nic. A vypadalo to vážně, nebylo vidět, jestli má nebo nemá jedno očičko. To nebylo tak banální a, jak říkáte, kosmetické. Nejvíc odvahy mi tenkrát dodala paní doktorka Vinšová, která mě utěšovala tím, že dítě má v každém případě v pořádku mozek. Tak jsem se jí vyptávala, jak to může vědět, a ona řekla: No protože jsem viděla už hodně novorozenců. Měla pravdu."

Jak se zachoval tatínek, otec Vašíka, když viděl, že miminko není v pořádku?
"Tatínkové toho moc neříkají, ani když je miminko v pořádku, protože pro ně je to svět trošku nadpozemský, neumějí si ten zázrak, když se dítě narodí, užít. Samozřejmě byl smutný, že Vašík má problém, že to bude mít v životě těžší. Ale nejvíc mi pomohla moje máma. Potřebovala jsem psychickou podporu, protože to, co většinou prožívají maminky, když se dítě narodí – jestli už dělá tohle a tohle – to my jsme vůbec neměli. Jen starost, jestli je pravá strana obličeje lepší. Museli jsme absolvovat spousty všech možných vyšetření a zkoumání proč a jak se to stalo. Nakonec mi řekli, že nic není jisté, že období těhotenství je tak křehké, že to mohl způsobit banální prášek na chřipku, kterou jsem měl v Holandsku, špatná konzerva – když to zlehčím. Leccos. Stalo se."

Nic takového se u vás v rodině nikdy nestalo?
"Ne."

Čím pomohla maminka?

"Jednoduše. Řekla, že když bude potřeba, o Vašíka se postará a dá mu všechno. Psychicky mi to ohromně pomohla."

Kojila jste?

"Ano, jen krátce, šest neděl. Měla jsem strašné nervy a tělo poznalo, že nejsem v klidu, a už to nešlo. Kdybych věděla, jaký z něj vyroste kluk, byla bych veselejší. Jenže jsem nevěděla nic. To neznamená, že jsem bez ustání brečela. Radost z miminka jsem měla. Byla to zároveň radost i smutek."

Zaznamenával syn, že je jiný?
"Ano, ale byl nesmírně šikovný a bystrý. Jezdívali jsme na chalupu vlakem a on ve dvou letech dovedl bavit dvě a půl hodiny celý vlak..."

Přáli jste si další dítě?
"To jsem si přála hlavně já... V tu dobu jsem měla potíže se zády, doktoři říkali, že mi těhotenství nedoporučují, takže jsem k doktorovi šla, až když už nešlo nic zrušit. A mé druhé těhotenství mi paradoxně pomohlo. Záda se zlepšila. A máme Honzíka."

Chodili kluci do jeslí?
"Ano, oba. Po dvou letech od narození, tak dlouhá byla mateřská dovolená. Od tří let pak chodili do mateřské školky."

Kdo je ze školy vyzvedával?
"Většinou já, i když muž bude tvrdit, že on. Pokud jde o děti, tak si v žádném případě nemůžu stěžovat. Vašek se jim hodně věnoval, ale taky částečně proto, že měl čas. Tatínkové tehdy chodili domů po osmi hodinách práce."

Jedna z nemnoha fotografií celé rodiny, tentokrát na prázdninách v Nízkých Tatrách
Jedna z nemnoha fotografií celé rodiny, tentokrát na prázdninách v Nízkých Tatrách
Autor: soukromý archiv Livie Klausové

Jedna z nemnoha fotografií celé rodiny, tentokrát na prázdninách v Nízkých Tatrách.

Ne všichni muži chodili z práce rovnou domů. Chodil manžel na pivo?
"Chodil. Byl a je sportovec, takže po basketu se muselo jít na pivo. Jinak ne."

Byli někdy kluci nemocní, že jste s nimi musela do nemocnice?
"Ne, jedině kvůli operacím Vaškovy tváře, lékaři zkoušeli všechno možné, ale moc to nepomáhalo."

Vyrovnal se s tím on sám?
"Myslím, že jsme mu sebevědomí dodávali dost. Samozřejmě, že jakákoliv odlišnost dětem vadí. Každou chvíli mu někdo řekl: Jé, chlapečku, co se ti stalo? Tak jsem mu řekla, aby odpovídal, že to má od narození, a bylo. Ale těžké chvilky zažil, to je jisté. Ale měl dost kamarádů, zejména jednoho, takového bojovníka Martina. Byli na všechno dva."

Syn nikdy neřekl, mami nebo tati, co jste mi to provedli?
"Napamatuju se a myslím, že ne. My jsme se k němu nechovali, jako že má něco, na co je třeba brát ohled. Na zadek dostal stejně jako Honza. Ještěže mě neslyší Džamila Stehlíková. Měl to těžké asi v pubertě, ale všechno nějak dobře šlo. I s děvčaty to měl Vašík v pořádku. Někdy bylo víc starostí s tím krásným nesmělým kloučkem Honzíkem než s Vaškem."

Neměli jste pocit viny?
My jsme mu nic neprovedli, to se prostě stalo. Je to samozřejmě smutné, protože je to vidět. Kdyby měl srdeční vadu nebo něco, co by ho opravdu omezovalo, tak by to sice nebylo vidět, ale život by měl ještě těžší. To neplatí jen o lidech, kterým se stane to, co Vašíkovi, ale někteří lidé se nedokážou smířit sami se sebou, sebeakceptovat, i když jsou krásní, zdraví a trápí se kvůli banálním věcem. Dušička lidská je nevyzpytatelná.

Knihu Livia Klausová „Smutkem neobtěžuju“ – rozhovor Marcely Pecháčkové vydalo Nakladatelství Lidové noviny.

Livia Klausová: Smutkem neobtěžuju
Livia Klausová: Smutkem neobtěžuju
Autor: nln

Autor: brum
1080p 720p 360p
DesktopMobile