Pamflet naštvané matky: Tahle země není pro děti | Pro ženy | Blesk.cz

Pamflet naštvané matky: Tahle země není pro děti

30. června 2014 | 13:00

Stále se bojuje za práva zvířat, zaměstnanců nebo homosexuálů. Ale co třeba boj za práva matek? Těch co mají malé dítě, brázdí ulice s kočárky a o vychlazeném pivu na zahrádce v parném letním dnu si mohou nechat jen zdát?

Ano, je to jasné. Jsem zjevně naštvaná matka, která se cítí diskriminovaně. Jsem součástí menšiny, která není moc slyšet. Nezastávám názor: "Jsem matka a kdo je víc!?", jen bych si chtěla vydobít pár výhod a bojovat za ty všechny z vás (nás), které dennodenně  naráží....(nejen s kočárkem do vysokých obrubníků) na spoustu překážek.

1. Ach ty schody

Žiju na kopci. Na první pohled je to skvělé bydlení, víceméně v centru Prahy, ale... Ať se vydám jakýmkoli směrem narazím na schody. A i když jsem si koupila ultralehký kočárek, je poměrně obtížné ho i se svou osmikilovou dcerou zvednout a snést.

Prostě nemám svaly jako Arnold, trpím na bolestmi zad a pokaždé, když ty proklaté schody zdolávám si říkám: "Je takový problém sem dát lyžiny nebo jen dvě prkna?". Úsměvné je na tom i to, že na podobný problém naráží víceméně na každém kroku nejen v mé čtvrti.

Nedávno jsem takhle bojovala v nákupním centru, do kterého vedlo sice krátkých, ale o to náročnějších šest schodů. Jistě v některých případech se ony nepopulární schody dají obejít jinou (pochopitelně delší) cestou, ale to si važně lidi (architekti či úředníci na magistrátu, nebo bůhví, kdo o tomto rozhoduje) myslí, že my matky s kočárky nemáme nic jiného na práci, než jezdit s kočárky nejrůznějšími oklikami?

2. Jsem neviditelná?

Stojím na tramvajové zastávce, mávám na řidiče, že chci nastoupit s kočárkem, odbrzdím ho, zvednu hlavu a rozhlídnu se a nástupiště kolem mě je najednou prázdné. Lidi vystoupili, nastoupili (pro jistotu jinými dveřmi, než před kterými stojím) a já najednou nemám koho poprosit, jestli by mi s kočárkem do tramvaje nepomohl.

Nedávno mě dokonce jedna slečna, kterou jsem požádala o pomoc upozornila, že si mám dopředu vybírat nízkopodlažní spoje, abych neobtěžovala. Jediné, co v tomto případě funguje, je obléknout si ryze ženské šaty (nejlépe s velkým výstřihem) a podpatky. V tu chvíli přestávám být lehce upachtěnou matkou v teniskách a leckterý muž mi do dopravního prostředku rád pomůže. Ale už jste si zkusila jezdit celé odpoledne s kočárkem a mít obuté lodičky?

3. Kam s tím?

Přiznám se, že nejsem matka, která by vyhledávala mateřské centra a ráda se potkávám i s bezdětnými kamarádkami v příjemné restauraci či kavárničce. Moje dcera je na to zvyklá a vydrží se klidně hodinu bavit s pivními tácky. Jenže!

Kámen úrazu nastává, když požádám o jídelní stoličku nebo zjistím, že potřebuje přebalit. Možná byste se divili, kolik restaurací, které se tváří jako ultramoderní a pokrokové, něco takového jako dětskou židličku nebo přebalovací pult vůbec nemá. Navíc se jejich obsluha tváří dost překvapeně, že se vůbec na existenci něčeho takového vůbec ptám.

A tak mám dvě možnosti. Buď dítě přebalit v kočárku v restauraci (chudáci ostatní hosté), nebo vyjít ven a dílo dokonat tam (což je možné jen, když nemrzne).

4. Nakoupit, ale jak?

Netvrdím, že se všichni prodejci musí přetrhnout a udělat matkám a jejich kočárkům s ratolestmi co nejvíc výhod. Ale když jdu do obchodu, kde prodávají dětské oblečení, nebo dokonce hračky, předpokládám, že se mezi regály bude dát projít. Ale ouha! Je to ve většině případech bez šance!

A tak tleskám všem, kteří na nás matky, které nechtějí sedět doma nebo jen na hřišti, myslí. Třeba jen tím, že se obsluha netváří kysele, když jí požádáte o ohřátí dětské výživy.

Autor: Alice Rossi