Máme se bát o svoje děti? Ne víc, než kdykoli jindy | Pro ženy | Blesk.cz

Máme se bát o svoje děti? Ne víc, než kdykoli jindy

12. září 2014 | 06:00

Násilná smrt malé Elišky ze severočeského Klášterce nad Ohří mnou otřásla. Už proto, že sama mám děti. Přesto si nemyslím, že je potřeba strašit je víc než jindy, zkazit jim dětství neustálou kontrolou a hlídáním a usínat s pocitem, že svět je v tomto ohledu mnohem horší než býval. Nic takového podle mě není na místě. 

 

Nechci se tu rozepisovat o konkrétním případu ztracené a bohužel zavražděné dívky a spekulovat, kdo to udělal. Přemýšlím spíš o tom, co všechno se začne honit hlavou rodičům ostatních dětí ať už ve stejném městě, nebo kdekoli jinde. Protože vyhnout se úvahám o tom, co kdyby se to stalo mému dítěti, nejde. 

Dobře je to vidět třeba z diskusí pod články o ztracené školačce, stejně jako v různých facebookových fórech - pominu-li nenávistné výkřiky věnované neznámému pachateli, je jasné jedno: mnozí rodiče jsou přesvědčení o tom, že svět je čím dál horší místo.

Protože v něm jejich dětem hrozí obrovské a dříve nevídané nebezpečí od neznámých lidí, kteří přemýšlí jen o tom, jak by jim ublížili. A proto je potomky třeba vyděsit a hlavně vozit nebo vodit do školy i ve věku, kdy jsme už dávno ze školy nebo ze družiny chodili sami a navíc ještě odpoledne lítali venku. 

Podobné tragédie jsou zcela výjimečné

A to není dobře. Navíc je to zbytečné. Samozřejmě, něco jiného je, když se tak chovají rodiče v místě, kde v posledních dnech skutečně někdo ublížil malému dítěti. Přinejmenším do doby, než policie případ objasní. Ale jinde? 

Ačkoli to může vypadat neuvěřitelně, podobných tragických případů se stává poměrně málo. Poslední podobný se stal na podzim 2010 v Praze, kdy devítiletou Aničku zabil muž, který si ji zřejmě vyhlédl na cestě ze školy domů.

Odsouzen nebyl, protože po zatčení spáchal sebevraždu, ale všechny stopy i poměrně evidentní důkazy vedly právě k němu. Rodina s ním přitom do té doby neměla vůbec nic společného. 

Pachatel, kterého každý zná

A byl to vlastně případ v mnoha ohledech výjimečný, protože za únosem nebo vraždou dítěte je často někdo, koho dítě naopak zná.

Asi pro to neexistuje žádné pravidlo, ale vysvětlení možná ano - taková oběť je vlastně snadno dosažitelná nebo jde krutý způsob, jak se skrz dítě pomstít někomu jinému. 

Tedy žádný neznámý, před nímž je třeba dítě varovat a nepouštět ho kvůli němu nikam samotné. 

Další případy ztracených chlapců a dívek, které nedopadly dobře a nám proto utkvěly v paměti, byly spíše tragickými náhodami, kdy děti například utonuly v řece. 

I proto si myslím, že není třeba usínat a probouzet se s tím, že mému synovi nebo dceři někdo ublíží, protože každý druhý zachmuřeny muž, kterého člověk mine na chodníku, je potenciální úchyl. 

Nezapomeň na SMS

Co smysl má? Mluvit s dětmi o tom, že by skutečně neměly odcházet s někým, koho neznají, i kdyby jim nabízel, že je doveze za rodiči. Neznám a tečka.

Naučit je reagovat v různých situacích, které je mohou na cestě do školy a ze školy potkat - co bys například dělal, kdyby se tramvaj rozbila a ty bys musel vystoupit na místě, kde to neznáš? 

Domluvit se s potomky třeba na tom, že mají jít ze školy rovnou domů, ale nepanikařit hned, když nereagují na sms, kterou se jich ptáme, zda jsou v pořádku. Ale chtít po nich, aby se ozvaly, když dorazí domů, když už ty mobily mají. A možná ještě důležitější je naučit je, jak se chovat na sociálních sítí, na kterých se vyskytují stále mladší děti. 

A pokud už se snad stane, že své dítě prostě nemůžete sehnat a bojíte se o něj, obraťte se na policii. Raději dříve než později. Ale věřte tomu, že nic takového nejspíše nikdy potřebovat nebudete.