Česká rodina v Thajsku: Soňa se zřítila ze schodů!

Těch cest po schodech do patra, do ložnic a zase zpátky je přes den hodně.  Kluci tady často chtějí běhat, snažíme se je mírnit. Hry jim přesouváme do přízemí nebo ven. Jen a jen aby neběhali po schodech.

Osudný večer

Večer už jsme se všichni chystali do postelí. Soňa už uložila Vítka a ještě se rozhodla dojít pro něco dolů. Snad pro vodu, kdyby byla v noci žízeň. Uklouzla jí noha, snažila se zoufale zaháknout loket za zábradlí. Ale pád byl na schodech z leštěného dřeva nezastavitelný.

Zůstala ležet pod schody, tedy spíš klečet na kolenou a loktech. Přiběhl jsem k ní stejně jako babička. Přispěchal i Honzík. Dlouho se nechtěla zvednout. Podle všeho z obavy, co ji přitom ještě víc zabolí. Po několika dlouhých minutách jsem ji podepřel opatrně pod pravým loktem, vstala a s pomocí se odbelhala na sedačku.

Začala zjišťovat „rozsah škod“. Naražený zadek bolí hodně. Nic to ale není proti levému rameni a lokti. Tuhle ruku buď při pádu dala pod sebe, aby zmírnila úder o schody, anebo si je vymkla při pokusu o zachycení se o zábradlí.  Po chvilce se ze sedačky zvedla a zkusila, s čím může hýbat a jak. S každým kloubem sice pohnula, ale to rameno a loket a zápěstí byly zlé. Ještě chvíli jsme seděli, dívali se na sebe, a když zjistila, že necítí palec na ruce a ostatní prsty jí začínají brnět, padlo rozhodnutí jet do nemocnice.

A fofrem!

Máme samozřejmě pojištění, které hradí dopravu do nemocnice. Soňa se nicméně statečně rozhodla vyrazit na motorce. Naložil jsem ji s pasem, penězi, kartou pojištění a mobilem a vyrazili jsme. Jel jsem co nejrychleji a přitom co nejopatrněji. Na každé nerovnosti to s jejími zraněními nepříjemně otřásalo.

Cesta šla dobře. Ovšem až do okamžiku, než začalo pršet. Ten nejhorší kopec, ty nejnebezpečnější serpentiny, ty klesavé prudké vracečky s oblýskaným asfaltem jsme sjížděli zas v dešti. Tady na ostrově by se našlo jen málo hloupějších nápadů, než vyrazit v dešti na motorce ven. Soňa se už už rozhodovala, že raději sesedne a sejde kopec pěšky.

Dojeli jsme

Mezinárodní klinika na jižním konci White Sands Beach je sice nevelká, ale zato nová, moderní, dobře vybavená a s non-stop službou. Na úrazy turistů jsou tady podle všeho velmi dobře zařízeni: u vchodu recepce se sestřičkou se slušnou angličtinou, hned vedle kancelář pana doktora, hned po ruce ošetřovna, jen o dveře dál rentgen.

Ještě než se vůbec něco začalo dít, jsme se od sestry dozvěděli, že jen vejít do ordinace stojí čtyři a půl tisíce Bathů. Nejsou v tom samozřejmě započteny jakékoliv medikamenty.

Museli jsme chvíli čekat. Podle všeho to vyžadovala důležitost pana thajského doktora. Sporý, poměrně mladý, neuvěřitelně nadřazeně se tvářící muž nám tak asi po čtvrthodině přes sestru – a to jsme na sebe na pět kroků koukali – pokynul, že můžeme vejít.

Doktor sadista

Soniny pomlácené klouby vyšetřoval pohmatem a poklepem. Nezdálo se, že by přitom bral jakýkoliv ohled na bolestivost. Ptal se anglicky: Bolí? Bolí? Bolí?  Nakonec rozhodl o rentgenu. Soňa už byla tak rozbolavělá, že pomohl invalidní vozík. Za deset minut bylo hotovo. Pak se zase čekalo na pana doktora.

Ten ani nekoukl na snímky, jen prošel písemnou zprávu kdesi skrytého laboranta. Řekl: OK!OK!OK!OK! Chcete nějaké tišící prostředky? Soňa nechtěla s odkazem, že máme vlastní dovezené z ČR. Doktor řekl zase OK a prohodil, že to tak asi tři dny bude hodně bolet a pak se problémy začnou vytrácet. A bylo po vyšetření.

Zbývá účtíček za útratičku

Nebyl ale konec všeho. Velmi záhy se dostavil solidně vyhlížející úředník – to byly skoro dvě hodiny ráno – a vyložil na stůl precizně připravené doklady a účet. Ten přesahoval jedenáct tisíc Bathů. Platili jsme kartou. Pojišťovna by to měla vše po návratu proplatit. Zpátky do domu jsme jeli sanitkou, protože lilo jako z konve. Tu by taky měla pojišťovna uhradit.

Zpět jsme byli před třetí ráno. Nebyl to pěkný zážitek, ale mohlo to dopadnout i hůř.   Bolavé rameno, lokty a zápěstí i zadek Soňu opravdu v následujících dnech zle bolely. Pak odjela vyprovodit jednu naši známou na letiště do Bangkoku. A protože se jí nejen na celém předloktí ale hlavně na zadku vylila parádní zeleno-fialovo-šarlatovo-hnědá modřina, zastavila se v místní lékárně v čínské čtvrti. Stačilo poodhalit sukni a lékárník zkušeně pravil: Dva dny staré, nejvýš tři. A prodal Soně mast.

Další zážitky z tříměsíčního pobytu v Thajsku na vás čekají už zítra. A nejen to, s rodinou v Thajsku můžete být dokonce v kontaktu. Pokud vás bude cokoliv zajímat, neváhejte poslat e-mail na adresu rodinavthajsku@email.cz