18°C
Umakartové koupelny disponovaly skromným vybavením
Na poměrně malém prostoru v rozmezí několika málo metrů čtverečních se v každém panelákovém bytě za socialismu nacházely vzhledově velice podobné, vybavením skromné, avšak funkční koupelny.
Nejčastěji byly situovány hned na chodbě vedle samostatně umístěné místnosti se záchodem nebo za kuchyní. V takovém případě slyšely děti, které se zrovna koupaly, většinu rozhovorů svých rodičů a o nějakém soukromí v koupelně z tenkého umělého kartonu nemohla být většinou řeč. Přes takřka papírové zdi bylo zkrátka vše slyšet, což bylo hlavní nevýhodou takových koupelen.
Není se čemu divit, že po revoluci nenašel tento nepraktický prvek ve výstavbě další uplatnění a přestal se vyrábět. Za komunismu hrál umakart při výstavbě panelákových sídlišť doslova prim.
Mýdlo v síťce a umyvadlo nad vanou
Většina z koupelen vypadala jako přes kopírák. Měla plechovou vanu, malé umyvadlo nad vanou nebo alespoň v její bezprostřední blízkosti. Na umyvadle se velice často nacházelo také mýdlo v síťce zavěšené na koupelnové baterii. Umístění umyvadla přímo nad vanou mělo své nepochybné výhody i nevýhody. Šetřilo místem, navíc si děti mohly najednou při koupání ve vaně s pěnou rovnou vyčistit i zuby, což bylo celkem praktické. Nevýhodou pak bylo málo prostoru v koupelně jako takové. Nad umyvadlem se obvykle nacházelo také zrcadlo s hranatou skříňkou, do které se umisťovaly ty nejběžnější kosmetické potřeby.
Přestože první automatické pračky byly u nás vyrobeny v roce 1957 v závodě ROMO Fulnek, z hlediska běžného používání v domácnostech představovaly tou dobou ještě jakýsi luxus. Teprve v osmdesátých letech 20. století došlo k rozmachu vymožeností, jakými byly automatické pračky, ve větším počtu koupelen komunistických domácností.
Právě v koupelně mívaly hlučné a při ždímání skákající pračky své čestné místo. Jejich alternativou bývaly ještě valchy, případně ruční nebo poloautomatické pračky, jejichž používání dalo více práce. Pokud ale pro automatky místo v neprostorné koupelně nezbylo, muselo se jim najít místo v kuchyňské lince.
Barevné kachličky z toho, co zbylo
Ti, kteří v koupelnách neměli za komunismu populární umakart a podlahu z lina, mohli být poněkud kreativnější. To se týkalo především těch, kteří si postavili vlastní dům a nemuseli sdílet styl s ostatními ze sídliště. I když – jak se to vezme. Materiálu býval nedostatek a dlouho se na něj čekalo, takže se někdy muselo stavět ze zbytků. To platilo i pro obkládání koupelny kachličkami. Na trhu byly k dostání barevné, nejčastěji hnědé, žluté, béžové, ale také červené, modré a bílé.
Často se vyráběly dlaždice s různými vzory, například s květinami nebo různými obrazci. I ty se daly různě kombinovat a při výběru kachliček, zejména při neochotě čekat na nové kvůli nedostatku zboží, se fantazii meze nekladly. Ostatně často nebylo mezi zbylými kusy zase tolik na výběr. Vznikaly tak i mnohem unikátnější veselé koupelny hrající všemi barvami.
Zapomenout nelze ani na luxfery, které fungovaly například jako oddělující stěna ve sprchovém koutě a nejen pro koupelny byly ozvláštňujícím prvkem.
Na socialistické koupelny, kosmetické výrobky i vybavení se podívejte do GALERIE.
