2°C
Na výběr bylo pouze z Baltu a Jadranu
Nerozhodnost během plánování dovolené před rokem 1989 v Československu nehrozila. Na výběr bylo mezi východoněmeckým ostrovem Rujána, který se nachází v Baltském moři, a tehdejší Jugoslávií.
Na Rujánu vyjížděli lidé pod hlavičkou ROH, případně Českého svazu ochránců přírody, za nudismem, bílými skalnatými útesy a stralsundským mořským akváriem. Moře ve východním Německu je ovšem studené, v oblasti je obvykle hodně větrno a ani o pestrém podmořském životě zde nemohla být řeč. Většina československých občanů proto raději volila druhou variantu, díky níž měla šanci se vykoupat v teplém moři — vyrážela na Jadran. V 80. letech přibyla ještě možnost vyrazit k Černému moři do Bulharska a Rumunska.
VIDEO: Jak za komunismu vypadala dovolená na Mácháči? Podívejte se:
Získat výjezdní doložku nebyl žádný med
Bez tehdy proslulé výjezdní doložky bylo možné odcestovat pouze do zemí východního bloku, tedy do Německé demokratické republiky, Maďarska, Polska, Bulharska, Rumunska nebo Sovětského svazu. To znamená, že do oblíbené Jugoslávie museli mít obyvatelé komunistického Československa speciální povolení. A nutno podotknout, že získat ho nebylo vůbec snadné, ba právě naopak.
Nejenže si na vás totalitní vláda tehdy nesměla najít žádné mouchy, ale i při vyřizování pro cestu "západním" směrem panovaly přísné podmínky. Poměrně nesympatické pravidlo hovořilo o tom, že do Jugoslávie stejně jako do západních zemí zpravidla nikdy nesměla vycestovat celá rodina najednou. To jako pojistka pro případy, kdyby se snad někomu na Západě zalíbilo a pokusil se emigrovat. Podobně panovaly obavy z emigrace na Západ právě přes Jugoslávii.
Důkladné plánování letní dovolené
K vycestování lidé potřebovali devizový příslib a výjezdní doložku neboli povolení k tomu, opustit rodný stát. Ta se získávala na pasovém oddělení. Dlouhou dobu před dovolenou museli lidé toužící cestovat absolvovat náročné kolečko po úřadech k získání potřebných podpisů a potvrzení několika žádostí. Povolování dovolené bývalo málem nekonečné, a ani tak nebylo jisté. Politici mohli při sebemenším znelíbení se režimu zasáhnout a odjezd zrušit. Cestování s neplatnou výjezdní doložkou se považovalo za trestný čin – vězení se chtělo riskovat jen málokomu...
Také schválení žádosti o devizový příslib neboli o povolení nákupu zahraniční měny pro cestu do nekomunistických států nebylo vůbec snadné získat. Písemné žádosti adresované Státní bance československé byly nezřídkakdy zamítnuty. Na schválení jste obvykle potřebovali dostatek známostí, konexí a protekce, případně oficiální pozvání z jiného státu.
Dovolená u Jadranu jenom pro bohatší
Pravdou je, že dovolená u Jaderského moře nebyla zdaleka levnou záležitostí. A zatímco dnes se rozdíly mezi cenami dovolené v zahraničí a u nás stírají, dříve tomu bylo naopak. Dovolená v Československu byla značně výhodnější. Zatímco za čtrnáctidenní dovolenou u nás povětšinou dotovanou z ROH jste tehdy zaplatili kolem 60 až 120 korun, do Rumunska to bylo kolem 900 Kčs. Jugoslávie ovšem byla nejdražší.
Zájezdy k moři byly samy o sobě dotované málokdy, a co teprve ty do Jugoslávie! Za pobyt na čtrnáct dní na Balkáně zaplatil jeden člověk kolem dvou a půl tisíce korun. Šlo o finančně nákladnou až luxusní dovolenou, kterou si zdaleka nemohl dovolit každý. Zmíněná částka obvykle představovala jeden průměrný měsíční plat. A to přitom většinou zdaleka neprobíhala dovolená u Jadranu tak, jak ji známe dnes ze čtyř- a pětihvězdičkových hotelů.
Spaní v chatkách a ve stanech místo hotelů
Žádné čtyřhvězdičkové, natož pětihvězdičkové hotely se během dovolených v Jugoslávii obvykle nekonaly. Zájezdy se rychle vyprodaly, takže bylo nutné vzít zavděk jakýmkoliv ubytováním, které bylo právě volné. Lidé si museli vystačit s pobytem v obyčejnějších chatkách a ve stanech. Kempování vyšlo nejlevněji. Dovolená měla díky tomu pro většinu cestovatelů skutečně ten pravý nádech dobrodružství. V kufru jim nesměly chybět třeba sada cestovních příborů a vařič, který zajišťoval vlastnoručně uvařenou stravu „all inclusive“. Také tehdejší neforemné kufry ještě nebývaly na kolečkách a o jejich praktičnosti nemohla být řeč. I výběr barev zavazadel byl poněkud omezený. Vyráběly se většinou v hnědých, červených nebo béžových odstínech.
Dvoutýdenní odpočinek
Zatímco aktuálním trendem je zkracování doby dovolené na méně než čtrnáct dnů, dříve bylo obvyklé mít dovolenou alespoň dva týdny v kuse. Změnil se i způsob, jakým se čeští turisté přepravují. Občané totalitního Československa jezdili do zahraničí na vlastní pěst autem, kterému na střeše nesměly chybět zahrádka na stan, spacáky a matrace a uvnitř zase autoatlas místo dnešní automatické navigace. Jiní zase nepohrdli cestou neklimatizovaným autobusem se zájezdem. Dnes má většina lidí raději rychlejší leteckou dopravu, která je v současné době mnohem více využívána než dříve. Navíc i služby cestovních kanceláří se s dobou komunismu nedají srovnávat. V současnosti je využíváme skoro všichni, zatímco do roku 1989 byly jejich služby značně omezené. V komunistickém Československu jich fungovalo pouze pět, konkrétně Čedok, Sportturist, CKM, Rekrea a Autoturist.
Na to, jak vypadala dovolená u Jadranu za totality, se podívejte do GALERIE.
