Neděle 25. říjen 2020
Svátek slaví Beáta, zítra Erik
Oblačno 15°C

Vozíčkář Honza přežil svou vlastní smrt. Na místě nehody požádal o ruku svou přítelkyni

18. října 2020 | 06:00

Honza (35) se jako mladý kluk nijak nelišil od většiny svých vrstevníků. Miloval sport, hrál hokej, studoval průmyslovku. Všechno ale změnila jediná nerozvážnost, která ho málem stála život.

Hned, jak to šlo, si udělal řidičský průkaz. Na konci prázdnin roku 2003 řídil auto plné kamarádů, jeli ze Znojma do vesnice vzdálené asi třicet kilometrů na návštěvu. Byl večer a Honza cestu neznal. Bezpečnostní pásy si tou dobou moc často nezapínal a neměl je zapnuté ani v onen osudný večer. Do zrádné zatáčky vjel příliš rychle a automobil skončil mimo vozovku.

První momenty po probuzení

„Z nehody si nepamatuji vůbec nic,“ vzpomíná. Vybavuje si až probuzení v Úrazové nemocnici v Brně, na ARO. Byl v kritickém stavu, kdy poraněná páteř a mícha byly to nejmenší. Utrpěl mnohočetné zlomeniny, měl poškozené všechny vnitřní orgány a kolabovaly mu obě plíce. „To auto na mě doslova spadlo a překulilo se přes mě,“ ohlédl se zpět Honza. Jeho přežití bylo tak v podstatě zázrak. „Z pooperačního spánku jsem se probudil asi za dva nebo tři dny. Byli tam naši a museli mi vysvětlit, co se vlastně stalo,“ říká Honza, který se také dozvěděl dobrou zprávu, že všichni ostatní z auta jsou v pořádku. Jediný zraněný byl on.

Zdrcující zjištění

Nevěděl, jak vážný jeho stav je, a dlouhou dobu žil v tom, že se během pár měsíců znovu postaví na nohy. Doktoři kolem něj našlapovali po špičkách a skutečný stav věcí, o kterém oni sami museli dobře vědět, mu neřekli. „Možná, že je to ale dobře. Asi jsem potřeboval naději k překonání těch prvních kritických týdnů,“ zamýšlí se Honza. Teprve kamarádka, která jako fyzioterapeutka pracovala u podobně nemocných pacientů, mu otevřela oči a jemně ho upozornila, že jeho stav může být dost možná už trvalý. „V jednu chvíli jsem si prostě musel projít tím okamžikem pravdy a říct si: oukej, budu na vozíku! Musím se s tím zkrátka naučit žít.“ Honza začal zjišťovat, co všechno může dělat, k čemu se bude moct vrátit. Zjistil třeba, že jeho škola nabízí dálkové studium. Všechno zvládal také díky velké podpoře rodičů. Ti nejprve odmítli smířit se se skutečností a chtěli zkusit cokoli, co slibovalo špetku naděje, ale následně respektovali svého syna, když už v nejrůznějších terapiích nechtěl pokračovat. „Velmi mě podporovali ve všem, co jsem dělal a dělat chtěl. Hodně jsme se za tu dobu sblížili,“ vypráví Honza.

Vozíčkář Honza je šťastný. Má stabilní práci, opět sportuje a je šťastně ženatý.

Začal pomáhat

Velmi brzy začal pracovat a doporučil by to každému čerstvému vozíčkáři. Ve firmě, kde působí i jeho tatínek, pracuje už čtrnáctým rokem. Vedle toho působí druhým rokem jako peer mentor v projektu České asociace paraplegiků*. To znamená, že se po náročném školení stal jakýmsi průvodcem pro ostatní vozíčkáře, pomáhá jim v praktické rovině. Učí je otevřít si dveře, nastoupit do výtahu, radí, jak si doma co upravit, kde co koupit, na jaké příspěvky mají nárok, ale samozřejmě jim pomáhá také psychicky. „Samo setkání se mnou je pro čerstvého vozíčkáře většinou dost důležité a inspirativní. Vidí, že to jde, že jsem v pohodě, že sportuju, mám ženu, pejsky, žiju. To jim na začátku hrozně pomáhá,“ říká Honza, který takto pomohl už řadě klientů. Nakonec se vrátil i k milovanému sportu. Začal hrát para hokej za Zlín a dnes reprezentuje i Českou republiku.

Později také našel svou životní lásku, kterou poznal na Facebooku. Zahlédl na fotografii své kamarádky ženu, která se mu moc líbila, a tak ji zkusil požádat o přátelství. Monika nejenže žádost přijala, ale Honza ji také zaujal a chtěla ho víc poznat. Brzy se k němu stěhovala a po půl roce společného bydlení si Honza připravil neobvyklou žádost o ruku. „Požádal jsem ji o ruku v ten samý den a na tom samém místě, kde jsem se vyboural, jen o třináct let později. Vůbec nic netušila. Bylo navíc zhruba tolik hodin, kolik tehdy. Měl jsem naplánovanou i řeč, ale když jsme vystoupili a ona si sedla do otevřeného kufru auta, vysoukal jsem ze sebe z celé řeči jen to, že na tomhle místě se mi kdysi během sekundy změnil život a že bych tu chtěl zase udělat velkou životní změnu. Když jsem vytáhl prstýnek a zeptal se, jestli si mě vezme, chvíli mlčela a dívala se na mě. Řekl jsem si: a kurňa, teď řekne, že ne. Ale naštěstí řekla ano,“ vzpomíná Honza na dojemný okamžik.

Vozíčkář Honza je šťastný. Má stabilní práci, opět sportuje a je šťastně ženatý.

Nic mi nechybí

„Mám se tedy vlastně moc fajn,“ culí se od ucha k uchu. „Zjistil jsem, že i my vozíčkáři máme v současné době v podstatě neomezené možnosti, jen musíme chtít možná trochu víc než ti zdraví. Musíme otvírat dveře jednotlivých možností, objevovat, co lze a co nás bude naplňovat,“ uzavírá Honza.

*CZEPA – Česká asociace paraplegiků

Nezisková organizace, která už 30 let pomáhá lidem s poraněním a poruchami míchy – ať už následkem úrazu páteře nebo onemocnění míchy. Jejím posláním je zkvalitňovat život klientů ve všech oblastech. Bojuje za jejich práva na poli legislativním, poskytuje jim služby, pomoc a podporu. V neposlední řadě pracuje na zlepšení vnímání vozíčkářů širokou veřejností.

Příběh Honzy vyšel v magazínu Blesk pro ženy. Aktuální číslo vychází každé pondělí a najdete v něm spoustu inspirativního čtení pro ženy, recepty, příběhy i poradny. Magazín Blesk pro ženy koupíte v novinových stáncích nebo si ho můžete objednat v tištěné či elektronické podobě v našem iKiosku ZDE.

titulka Blesk pro ženy
titulka Blesk pro ženy
Autor: red

Autor: Štěpánka Bínová