4°C
Livia se narodila v roce 1943 v Bratislavě v rodině učitelky a právníka. Měla ještě čtyři další sourozence. Se svým budoucím manželem Václavem se seznámila na vysoké škole, kdy studovala ekonomii. Jak vypráví ve své knize Smutkem neobtěžuji, byla ve druhém ročníku a on tehdy něco vyprávěl. Byla kolem něj spousta studentek a i ona se zastavila. Pak ji doprovodil domů. Hned ten den doma prohlásila: „Toho si vezmu!“
Jak zažádat o voličský průkaz na poslední chvíli, se dočtete ZDE >>>
Do svatby se ale Václav nehrnul, chodili spolu šest let, než se rozhoupal. Jejich vztah dospěl do okamžiku, kdy se buď museli rozejít, nebo se vzít. Ke svatbě došlo tři týdny před sovětskou okupací v roce 1968. Jejich vztah nebyl nikdy nuda, jak sama Livia mnohokrát prohlásila. I když Klaus nedával moc najevo své emoce a chválil spíše písemně, byl velmi aktivní. Pořád něco vymýšlel a pořád spolu někam jezdili. Sportovali, chodili tančit a užívali si. Na šedesátá léta vzpomíná Livia jako na nejkrásnější dobu.
Rodina pro ni byla vším
Narodili se jim postupně dva synové, starší Václav a mladší Jan. Jako vystudovaná ekonomka měla zájem i na své kariéře, nicméně rodina pro ni byla vším. Byla emancipovaná, vzdělaná, a jak mnohokrát prohlásila, být jen doma by ji netěšilo. Pracovala v Ekonomickém ústavu ČSAV, byla členkou i místopředsedkyní dozorčích rad významných podniků, což jí později bylo vytýkáno. „Jakmile bude zákon, který to označí za střet zájmů, odstoupím, nebo se s Klausem rozvedu,“ říkala s nadsázkou.
Nevíte, koho volit v prvním kole prezidentských voleb? Udělejte si volební kalkulačku ZDE >>>
První dámou se stala za úplně jiných okolností než její předchůdkyně. Její manžel byl ministrem a později premiérem, takže jí nedělalo problém pohybovat se mezi politiky a společenskou smetánkou. Uměla skvěle konverzovat kdekoli a s kýmkoli, a přesto zůstávala přirozená. První dámou se stala v roce 2003 a byla jí deset let. Jak sama naznačila, o roli první dámy moc nestála, těšila se na roli babičky. Přesto se role manželky prezidenta zhostila výtečně.
Stála po boku svého manžela
Musela se sice vzdát své kariéry, jako oběť to ale nebrala. Snažila se vždy zůstat sama sebou, uchovat si své soukromí. I proto moc rozhovorů neposkytovala. Vždy stála po boku svého „Klause“, jak mu běžně říkala. Jejich vztah nebyl vždy idyla, zvláště když na veřejnost pronikly Klausovy aférky s letuškami. Byla vždy loajální a nic nepřetřásala v médiích. I když nevěra bolela, tvrdila, že rozvod by nic nevyřešil. Její přístup jí přinesl velké sympatie veřejnosti.
Jaké jsou pravomoci prezident a na co má vlastně vliv se dočtete ZDE >>>
Za každých okolností prý zůstávala sama sebou, když nemusela, nic nekomentovala a zvládala věci s noblesou. Když ale cítila, že se někomu křivdí, dokázala se nahlas ozvat. Oddaná manželka, taková byla vždycky. Přitom to byla také ona, která dokázala svého muže usměrnit. Její pověstná věta „nech už toho, Klausi“ údajně vždy zafungovala.
Nesnášela okázalost a ráda pomáhala
Podobně jako její předchůdkyně, i ona se věnovala ve funkci první dámy charitě. Byla čestnou patronkou Registru dárců kostní dřeně, pomáhala dětem z dětských domovů i nadaci Život 90. Neměla ráda okázalost a pomohla tam, kde to bylo třeba. Oslovení „první dáma“ nesnášela, ona se totiž jako dáma chovala. Zasloužila se o úpravy interiérů na Pražském hradě a v zámku v Lánech, což vyzdvihla i Dagmar Havlová.
Co si může prezident podle ústavy dovolit, se dočtete ZDE >>>
Na rozdíl od Dagmar Havlové nerozdělovala veřejnost na ty, kteří ji milují, a ty, kteří o ní vykládají vtipy. Její decentnost a zdrženlivost nikdy nevyvolávaly přehnané emoce, a naopak vedly k tomu, že začala veřejnost prezidentský úřad vnímat civilněji. Přestože jako první dáma ztratila soukromí a musela se v mnoha věcech omezit, považovala se stále za pozitivní bytost. Nestěžovala si a svým smutkem neobtěžovala – ostatně, jak sama napsala ve své knize. Od roku 2013 je velvyslankyní ČR na Slovensku.
Vše o prvních dámách Česka se dočtete ZDE >>>
