2°C
Je mi dvacet tři let. Něco přes půl roku chodím s Martinem. Je to už několikátý můj vztah, ale první, který považuji opravdu za vážný. Všechno by bylo dokonalé, až na jedinou věc, a tou je sex, přesněji řečeno orální sex.
Tahle praktika mi je vyloženě odporná, a to dokonce obě její součásti – tedy jak to, když mám já uspokojit partnera, tak i naopak, když chce on potěšit mě. Martin si zpočátku myslel, že se jenom stydím nebo se bojím, že to nebudu umět – řekla jsem mu, že jsem to ještě nikdy nedělala, což nebyla pravda, ale myslela jsem, že tím získám čas. Jenže po sedmi měsících chození už mu pomalu dochází trpělivost a dožaduje se téhle praktiky čím dál častěji. Prý jestli ho mám ráda, nemůže mi přece být odporné ho líbat, a stejně tak přece musím věřit jemu.
Prvopočátky mého problému jsou asi ve výchově. Pocházím z malé vesnice, kde nikdy nebylo moc zábavy, o nějakých diskotékách a nočních dobrodružstvích jsem si mohla nechat jen zdát. Ne že by mě rodiče vyloženě nechtěli pustit, ale ani to nešlo – z města bych se těžko dostávala domů, protože už k nám nic nejelo, táta měl často noční směny a máma neměla řidičák.
Můj odpor má kořeny ve výchově
Doma se navíc o sexu nikdy nemluvilo. Byla jsem jedináček a rodiče jsou oba věřící. Máma mi docela dobře vysvětlila všechno okolo menstruace, ale o nějakých intimnostech mezi muži a ženami nepadlo slovo. Samozřejmě bych nečekala, že budu s mámou probírat sexuální praktiky, ale spíš to ve mně zanechalo jakýsi ostych, takže jsem se o sexu nedokázala bavit ani se svými vrstevnicemi, měla jsem prostě blok. Časem mě k podobným debatám už ani nezvaly, protože viděly, že je to prostě marné.
O panenství jsem přišla až ve dvaceti letech. Pracuji v nemocnici jako zdravotní sestřička. Dlouho se mi tam líbil jeden kolega, ale kvůli své nesmělosti jsem na něj skoro rok jen zírala, aniž bych cokoli podnikla. Jednou večer se nečekaně objevil v nemocnici, když jsem začala noční směnu a byla na celém oddělení téměř sama. Zamkl sesternu a vyznal mi lásku. Byla jsem tak opojená štěstím, a naivní k tomu, že mi samozřejmě nedošlo, že láska je až to poslední, o co tu jde.
První milování skončilo odporem
Když jsem loni na podzim potkala Martina, měla jsem za to, že všechno bude v pořádku. Poprvé jsme se milovali asi po měsíci a bylo to příjemné až do chvíle, než Martin sjel ústy dolů a chtěl mě laskat. Úplně jsem zpanikařila, celá ztuhla, zablokovala se a on si toho samozřejmě všiml. Ať se snažil, jak chtěl, nedokázala jsem se přimět, abych se uvolnila a vychutnala si to, takže jsme s tím přestali a dotýkali se jen rukama.
Snažila jsem se, ale nešlo to
Totéž se opakovalo při dalších milováních. Jednou jsem se odhodlala a sama mu zabořila obličej do klína – ale úplně se mi zatmělo před očima, zvedl se mi žaludek a musela jsem utéct do koupelny. Naštěstí jsem se nepozvracela, po chvíli se útroby zklidnily, ale do ložnice jsem přišla úplně roztřesená a věděla, že je zle.
Od té doby to zkoušíme v pravidelných intervalech zhruba při každém pátém milování. Postupně se ale z celé situace stává bludný kruh. Jdu do ložnice už předem vystresovaná, Martin to vidí, pak je z toho otrávený a ani jeden si sex téměř neužijeme.
Pořád dokola se mě ptá, kde je chyba, ale já to nedokážu vysvětlit. Už jsem i anonymně napsala do sexuologické poradny, kde mi odpověděli, ať se objednám přímo k sexuologovi. Ale copak jsem nemocná? Přece když někoho miluji, udělám to pro něj ráda a ráda přijmu i jeho doteky.
Martin mi začal dávat ultimáta
Martin už mi začíná dávat ultimáta, prý jestli tohle nedokážu, tak nemá cenu, abychom spolu byli. To mi na tom vadí vlastně nejvíc – je pro chlapa orální uspokojení opravdu tak důležité, že bez něj nedokáže být? Copak je celý vztah založený jen na tom? A má cenu snažit se vyřešit problém kvůli chlapovi, který k tomu takhle přistupuje?
Marie, 23 let, ilustrační foto
Můj odpor má kořeny ve výchově
