Sobota 26. září 2020
Svátek slaví Andrea, zítra Jonáš
Zataženo, déšť 16°C

Nejdřív málem zemřela při výslechu, potom v mlátičce a nakonec při povodních

19. ledna 2017 | 06:00

Celý život Heleny Kociánové ovlivnil jeden tragický omyl. Následovaly sledování, zatčení, kruté výslechy a vězení za něco, o čem tehdy osmnáctiletá dívka vůbec nevěděla. Helenu Kociánovou osud skutečně tvrdě zkoušel: přežila výslechy, nemoci, bolestivá zranění i povodně. A vždy myslela na jedno: „Každý člověk by se měl snažit, aby jeho svědomí zůstalo čisté. Aby se před svými potomky nemusel stydět."

Helena Kociánová se narodila v roce 1933 v Borském Svätem Juru, kde prožila také celou druhou světovou válku. Její otec se zapojil do odboje a maminka nosila tajně potraviny sovětským zajatcům.

Po osvobození vesnice to vypadalo, že rodinu konečně čekají klidné časy. Opak byl ale pravdou. Helena chtěla restaurovat obrazy, na studia ale neměla rodina peníze, a tak se pamětnice šla učit prodavačkou. Po vyučení pracovala v obchodě v Borském Svätem Juru.

Jednou dostala za úkol vyzdobit výlohu obchodu u příležitosti svátku práce. Helena do výzdoby zakomponovala i československou vlajku. Aby nepadala, zatížila ji třemi knihami, které jí podala vedoucí. A tady došlo k tragickému nedorozumění, které zásadně ovlivnilo celý Helenin život. Knihy totiž měly tyto názvy: Chceme žiť – Daleko od Moskvy – Vo výšinách mrakodrapov.

Netušila, proč ji zatkli 

Všímaví sousedé na sebe nedali dlouho čekat a celou věc patřičně probrali. A o Helenu se začala zajímat ŠtB (Štátna bezpečnosť). Byla přeložena do Bratislavy. „A od té doby jsem byla sledovaná. To jsem se později dozvěděla z rozsudku,“ vysvětluje pamětnice.

Helena Kociánová pak pracovala ještě v několika obchodech, dokonce i jako vedoucí. V květnu 1952 si ale pro ni domů přišli estébáci. Tvrdili, že jsou pracovníci Zväzu družstiev a že s nimi má jet Helena na služební cestu do Košic. „Má mama jim ještě nakrájela uzené maso a nabídla jim, ať si vezmou. V autě mě pak vezli spoutanou se zavázanýma očima,“ vypráví. Vůbec tehdy netušila, proč je zatčena. Až později se dozvěděla, že jediným důvodem je to, že v Bratislavě poradila svému známému, jak by se mohl dostat za hranice. Znala v Borském Svätém Juru člověka, který měl kontakty na převaděče. Řekla o něm příteli – a ztratila několik let svobody.

 

Následovaly kruté výslechy, dotazy na konkrétní jména lidí z protistátní skupiny. Paní Kociánová je ale neznala. Z výslechů si pamatuje bolest, to, jak na ni mířili pistolí, zimu v cele a psychický tlak. Jednou byla bolest tak silná, že Helenu odvezli do nemocnice.

Tam jí operovali slepé střevo, ačkoliv bolesti ve skutečnosti způsobily podchlazení a zánět ledvin. V nemocnici nepobyla dlouho, putovala zpátky do vězení. Špína z podlahy, na které paní Kociánová musela spát, se dostala do nezhojené rány a dostala další infekci. Bolestí prý škrabala omítku. Do toho musela sdílet celu s udavačkou, která měla za úkol z ní dostat co nejvíce informací. Ačkoliv se sama žádných protirežimních akcí neúčastnila, byla odsouzena na pět let vězení. Za činnost v protistátní skupině, o jejíž existenci neměla ani tušení. Bez ohledu na její zdravotní stav. Čekaly ji vězení a těžké práce v prádelně a v zemědělství. 

Pád do mlátičky

Ani kruté podmínky ve věznici v Želiezovcích, ani špatný zdravotní stav nebránily paní Heleně pomáhat ostatním. Jednou ji poslali na mlácení řepky. K nejtěžší práci na stroji mlátičky povolali jednu postarší ženu. „Paní se tak podívala, že mě to úplně deprimovalo. Ten její pohled říkal, jak je nešťastná, že tam musí jít. Nabídla jsem se, že už jsem to doma dělala a že tam půjdu místo ní. A tak jsem si svůj osud sama zvolila. – Já jsem tam prostě musela jít. Jenom moc otrlý člověk by té paní nepomohl."

Mlátička nebyla správně zabezpečená. Při práci na stroji se Heleně Kociánové náhle za zády uvolnil příklop a ona spadla dovnitř stroje. „To je takový šok, že bolest ani nemáte čas vnímat. Nemáte. Samozřejmě že jsem řvala. Ale já si to nepamatuju. Zvrátila jsem se dozadu," vypráví Helena Kociánová. Před hroznou smrtí ji zachránil jeden ze zaměstnanců. Vší silou ji držel, aby ji stroj celou nerozsekal. Paní Kociánová potřebovala rychlou operaci. Dozorkyně v sanitce trvala na převozu do Nitry, i když doktor v bližší nemocnici upozorňoval, že to nepřežije.

Sanitka se cestou porouchala, do Nitry nakonec dorazili, ale tam už nešlo nic dělat. Heleně Kociánové amputovali nohu pod kolenem.  Přijala to statečně. Podle svých slov byla ráda, že jí lékaři alespoň zachránili zraněnou ruku. Personál nemocnice jí dával patřičně najevo své pohrdání, a to nejen slovy, ale i tím, že jí nedával léky na bolest.

Nečekané podpory se ovšem dočkala od manžela spolupacientky – od vysokého komunistického funkcionáře Josefa Lenárta, který svou ženu navštěvoval. „Viděl, co to se mnou dělá. Tenkrát jsem si spodní zuby oškrýpala bolestí. On jim potom povídá: ‚Aj keď je to vezeň, tak každý vezeň má své ľudské práva a vy byste sa toho mali držať‘," vypráví pamětnice. Lékaři jí od té doby začali podávat utišující morfium.

Doma nebyla vítána

Helena skoro rok nevyšla z nemocnic. Při návštěvě bratrů se dozvěděla, že měla být již dávno podmínečně propuštěna, a to 13. července 1955, pouhý den po svém úrazu. Druhá šance byla po doléčení. Tehdy ale byla proti její vlastní matka, která prý řekla, že ji mohou propustit, až bude zcela zdravá. Po propuštění v roce 1956 cítila, že doma není vítána.

Naštěstí byl ale nablízku někdo, kdo se na ni celou dobu těšil. O deset let starší přítel Karel Kocián. Dokonce jí psal i do vězení. Ačkoliv rodina jejich vztahu nepřála, Helena si Karla později vzala. Vzhledem ke své minulosti i k tomu, že Karel vystoupil z komunistické strany, nemohla Helena najít pořádné zaměstnání. Manžel musel pracovat v lisovnách, kde se denně dostával do styku s jedovatým fenolem. Na následky otravy touto látkou v roce 1986 předčasně zemřel. 

Ani pád komunistického režimu nepřinesl Heleně Kociánové konec životních zkoušek. V roce 1997 postihly Mikulovice bleskové povodně. Z domu obklopeného rozvodněnou řekou Bělou prchala se svými syny na poslední chvíli, museli odplout na loďce. Řeka nakonec půl domu a stodolu strhla a poničila zahradu. Pamětnice vše dávala dlouho a těžce do pořádku.

Paměť národa - příběhy, které by neměly být zapomenuty • VIDEO: postbellum.cz

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století.

Sledujte příběhy lidí, kteří obdrží letošní ceny Paměti národa. • VIDEO: postbellum.cz

Autor: red