Se zlou vůlí komunistického režimu se Ludmila Váchalová potýkala už od dětství. Když jí bylo 14 let, byl její bratr zatčen za pokus o útěk přes hranici. Byl odsouzen na osm let, ve skutečnosti si ale ve vězení odseděl téměř dvojnásobek.

Ani ve vězení se ale nehodlal jen tak smířit s tím, jak komunistický režim nakládá s lidmi. Společně s dalšími kamarády mapoval chování a jednání bachařů. Sledovali, kdo byl jak poškozen, kdo jak zahynul a podobně. A o všech zvěrstvech se snažili informovat co nejvíce dalších lidí na svobodě.

Paní Ludmila možná čekala, že kvůli bratrovu osudu bude mít její rodina problémy. Co ale nejspíš nečekala, byla nabídka, která přišla od ředitele základní školy, kam posledním rokem chodila.

Byla jasná: pokud dívka ukončí veškeré styky s rodinou, bude moci dále studovat a dostane se jí všeho, co bude potřebovat. Paní Ludmila měla ale také hned jasno: oddělení od rodiny pro ni nepřicházelo v úvahu. Dnes dodává, že až později o tom přemýšlela: „Co to bylo vlastně za režim, který něco takového chtěl? My jsme odsuzovali Hitlerjugend, ale totéž se vychovávalo u nás.“ Takovéto „výhody“ byly podle vzpomínek pamětnice nabízeny i dalším jejím vrstevníkům a podle jejího mínění se jimi nechal leckdo zlákat.

Balonkové akce

Ludmila Váchalová se tedy rozhodla přesně naopak, než jak chtěl komunistický režim: začala bratrovi pomáhat. Nosila mu do vězení papír, kopíráky nebo třeba fotoaparát. Nebála se také podílet se na takzvaných balonkových akcích, kdy se posílaly nafouknuté balonky, ke kterým byl připevněn štos různých letáků. Když balonek praskl, letáky se rozletěly a každý si na nich mohl přečíst zprávu, v níž se například psalo, jak se který bachař chová. Ludmila Váchalová posílala vytištěné letáky na Západ.

Po základní škole pochopitelně nemohla studovat, dostala se pouze na dvouletou rolnickou školu, kam brali každého. Po různých peripetiích si našla práci v hospodářském družstvu, kde tolik nehleděli na špatné posudky. Zde pracovala do svých 18 let, než ji zatkli.

Paní Váchalová už nějakou dobu tušila, že je sledována. Když v prosinci roku 1954 zaparkovalo před jejich domem šest aut, bylo jasné, o co jde. Mladou dívku odvezli i s rodiči na stanici StB. Rodiče ráno pustili, paní Ludmilu převezli do vyšetřovací vazby na Jáchymovsko. Tam strávila následujících 9 měsíců o samotě v cele.

V malé místnosti byly pouze turecký záchod, kohoutek s vodou, slamník, podhlavník, dvě prostěradla a deka. U stropu bylo malé zadrátované okno, kterým v zimě padal do cely na deku sníh. Z cely Ludmila Váchalová chodila pouze na výslechy. Po devíti měsících se Ludmila Váchalová dostala do věznice v Chebu a později do Želiezovců na jihu Slovenska, kde strávila zhruba necelý rok otrockými pracemi v zemědělství. Paní Ludmila vzpomíná, že okopávala tabák, řepu a víno.

I tady byla paní Váchalová podrobena další zkoušce charakteru: příslušníci StB jí nabídli spolupráci, tedy to, že bude udávat. Pamětnice nabídku odmítla, což znamenalo zhoršení i tak nelidských podmínek ve vězení: od rodičů nadále nesměla dostávat žádné balíčky. Infekční žloutenka, která se později v lágru rozšířila, znamenala pro paní Ludmilu převoz do Pardubic.

Zlomyslnosti bachařek

Paní Váchalová by mohla vyprávět spoustu smutných historek o tom, jak jim bachaři znepříjemňovali už tak krušný život. Byly to zlomyslnosti, například když bachařky vypínaly vodu uprostřed sprchování ve chvíli, kdy byly všechny vězeňkyně namydlené. Drobnost pro někoho, kdo se může sprchovat každý den. Ale pro člověka, který se může osprchovat jen jednou, nanejvýš dvakrát za měsíc? V porovnání s bachaři-muži hodnotí pamětnice bachařky-ženy jako horší a zlomyslnější. I tak ale dokáže vzpomínat na spoustu milých a lidských věcí, které se spoluvězeňkyněmi zažila.

Ludmila byla propuštěna o půl roku dříve v květnu 1960 díky amnestii. Vzpomíná na své první pocity: „Chyběl mi bachař za zadkem. Ze začátku.“ Paní Ludmila začala pracovat jako průvodčí, ale ani po propuštění se její život nedostal do běžných kolejí. Nesměla pracovat jako průvodčí v rychlíkových vlacích, týden před odjezdem na dovolenou do zahraničí jí byl odebrán pas a podobně. Paní Ludmila ale neztrácela kuráž. I v takových situacích se obvykle nedala, nemlčela, dala najevo svůj názor a lecčeho dosáhla. Po roce 1989 začala spolupracovat s charitou. Momentálně v Tachově vede charitní šatník, jednou za týden vydávají šatstvo potřebným za dobrovolný příspěvek.

Paní Ludmila Váchalová převezme dnes večer Cenu Paměti národa. Ocenění předává společnost Post Bellum lidem, kteří ve svých životech prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova, a kteří se vzepřeli komunistické totalitě. Čtěte i další příběhy 20. století.

Připraveno ve spolupráci s neziskovou organizací Post Bellum a sbírkou Paměť národa. Připojte se ke Klubu přátel Paměti národa a pomozte najít a zachovat další skutečné příběhy 20. století. www.postbellum.cz