2°C
To nevymyslíš! I taková může být bezprostřední reakce na životní peripetie třiapadesátileté Hany Kučné. Chirurgova chyba při zákroku před pěti lety měla za následek parézu její pravé ruky a naprosto jí překopala celý život.
K poškození došlo při odstraňování uzliny na krku, kdy operatér omylem přeřezal mozkový míšní nerv, který ovládá pohyb pravé ruky, a způsobil tak převážné ochrnutí paže a následné rozpadání celého ramenního pletence.
Hanka tak musí mít trvale nasazenou ramenní ortézu, která jí pomáhá udržet rameno pohromadě.
Naštěstí na to není sama. Podporovaná manželem i dvěma dospělými dětmi však celé situaci čelí jako opravdový Srdcerváč. Dosavadní praxi zúročuje nejen při pomoci neziskové organizaci, ale i při studiu zlínské Univerzity Tomáše Bati.
Letos na jaře zde dokonce získala magisterský titul, a to i přes časté pobyty v nemocnicích a rehabilitačních ústavech. A nevzdala ani boj s lékařem, který ji svou chybou připravil o možnost používat pravou ruku.
Se stejným elánem se vrhla i do letošní kampaně projektu Srdcerváči, kde je jejím "soukromým" cílem ukázat, že když se chce, tak to i s handicapem jde!
Začátek srdcerváčské sezony ji tentokrát zastihl v rehabilitačním sanatoriu v Darkově. Letos to byl již její pátý pobyt. Pokaždé prý odjíždí lázeňskými procedurami zocelena natolik, že je schopna po zbytek roku pracovat a fungovat.
"Vždy se mi vybavuje moje první setkání s tímto ústavem, kdy se na chodbách kolem mě pohybovali lidé na vozíčcích, s berlemi nebo jiným alternativním způsobem a uvnitř mě to řvalo: ale sem já přece nepatřím! Dnes už vím, že patřím. Přijmout získané tělesné postižení, způsobené ne vlastní vinou, je těžký proces. Trvá dlouho, než se pocit křivdy změní na pocit smíření," vysvětluje Hana.
Ta dnes už prý sanatorium považuje za svůj druhý domov, za své druhé útočiště, kam se vrací jako do chráněného světa, aby si uspořádala v hlavě získané zkušenosti a nabrala sílu pro další fungování v životě. "Každého tu něco trápí a bolí. Všichni mají tělesná omezení a všichni bojují za normální život ve společnosti," říká a dodává: "Zjistila jsem, že lidé s postižením jsou jiní. Jsou empatičtější a vnímaví, na každém z nich je patrná prožitá těžká životní zkušenost související s vrozeným nebo získaným postižením."
