S manželem jsem se seznámila ve dvaadvaceti letech. On studoval poslední rok vysoké, já pracovala na úřadu. Seznámili jsme se přes partičku lidí, kteří chodili hrát volejbal a nohejbal na hřiště. Pak se většinou šlo na pivo a tam se party prolínaly. Michala jsem zpočátku brala spíš jako skvělého kamaráda. Měla jsem tehdy takový bouřlivý vztah, chvíli nahoře, chvíli dole.

Trvalo mi dlouho, než jsem zjistila, že taková "Itálie" není nic pro mne. O to víc mi pak imponoval Michal se svou přátelskou povahou. Vše řešil s klidem, přemýšlel o věcech, žádná hysterie ani stres. A protože jsme oba měli podobné představy o budoucnosti, po třech letech jsme se vzali a založili rodinu. Bydleli jsme v bytě, který jsem zdědila po babičce. Dva pokoje, kuchyňský kout, krásných šedesát metrů čtverečních. Pro někoho málo, pro někoho až dost.

Žádná chvíle soukromí

Zpočátku to samozřejmě šlo, Michal byl navíc šikovný a hodně toho vymyslel a udělal. Například úložné prostory. S narozením dvou dětí ale přišly další prostorové požadavky. A s tím i neustálé hádky. "To nemohu mít trochu klidu, můžeš přestat řvát, nemůžeš si to vzít vedle" - to byly věty, které jsem tou dobou slýchala nejčastěji. Oboustranná podrážděnost gradovala, za chvíli mne rozčilovalo, že Michal jí, že moc nahlas spí, že nic nedělá nebo že se rozhodl něco opravovat. Vadilo mi, když byl večer doma, vadilo mi, když šel do hospody. On to měl podobně. Prostě absolutní averze na toho druhého.

Na větší byt jsme neměli - museli bychom tento pronajímat a z toho dotovat nový nájem a to nám v našem malém městě přišlo jako docela velký risk. O koupi něčeho většího nemohla být ani řeč. Takhle jsme to překonávali asi čtyři roky, které byly hodně krušné. Nakonec to byl Michal, který řekl, že takhle to dál nejde. A odstěhoval se - prozatím ke svému kamarádovi, který žil sám.

Nejdřív přišla úleva

Přiznám se, že v první chvíli jsem byla ráda. Měla jsem totiž pocit, že jsem vůči němu ztratila poslední kus nějaké náklonnosti nebo citu. Prvních pár měsíců si chodil vyzvedávat děti. O rozvodu jsme hovořili, ale žádný z nás nepodnikl v tom směru nějaké kroky. Postupem času jsme se s Michalem začali u předávání dětí občas bavit. Zjistili jsme, že to jde. Michal občas zůstal na jídlo, občas ho děti uprosily, aby je uložil. Bylo mi to vlastně příjemné, mít ho doma. Zjistila jsem, že mi vlastně svým způsobem chybí. A tak jsem ho zvala na jídlo častěji, až jednou zůstal i na noc.

Z toho jsme byli oba zmatení - tak chceme být spolu, nebo od sebe? Shodli jsme se, že jsme si asi každý potřebovali vyřešit akutní nedostatek intimních chvil, a dohodli se, že ani jeden s tím nemáme problém, kdyby se to náhodou mělo opakovat. A ono se to pochopitelně opakovalo. A to nás donutilo si o tom všem pořádně a bez hádek promluvit. Oba nás zaskočilo, že spolu dokážeme takhle fungovat. Oba jsme měli pocit, že naše vztahy už jsou dávno vyhaslé, a nedávali jsme jim absolutně žádnou šanci. A ono se to najednou vyvrbilo všechno jinak. Shodli jsme se, že se máme rádi a že spolu chceme být. Ale ke starému modelu se vrátit nechceme.

Manželé v úterý a ve čtvrtek

A tak fungujeme jako manželé v úterý, ve čtvrtek a o domluvených víkendech. Tyhle dny chodí Michal domů - buď jsme spolu, nebo si já někam vyjdu s kamarádkami. Na sex se těším daleko víc, než když byl doma, to se nedá srovnat. Zbylé dny máme čas každý na sebe - já se netrápím, jestli je dlouho v hospodě, že doma moc chrápe nebo že něco neudělal. Mám čas si doma v klidu a v tichosti vydechnout. Michal dál bydlí u kamaráda a tvrdí, že mu to vyhovuje úplně stejně. Kdyby mi to někdo řekl před dvěma lety, asi bych si klepala na čelo. Přemýšlíme, jestli má cenu pořizovat si větší byt - časem bychom na něj možná mohli ušetřit. Ale zatím to takhle funguje úplně skvěle.