Asi před pěti lety jsem musela jet sama na cyklozájezd do Rakouska, protože jsem se pár týdnů předtím rozešla s přítelem a on udělal to "gesto", že řekl, že nepojede, abych si to já užila. Nejdřív se mi vůbec nechtělo. Ale zase zkazit si dovolenou kvůli jednomu hlupákovi? To raději pojedu sama! 

Během těch pěti dnů jsem se seznámila s partou kamarádů, vášnivých cyklistů, kteří spolu podnikají nejrůznější akce. Líbilo se mi, jak spolu fungovali, jaký měli styl humoru, prostě skvělí lidé. Když mi řekli, že za čtrnáct dnů jedou do Beskyd na kola a jestli se nechci přidat, byla jsem celá nadšením bez sebe.  

 

Jako jeden celek

A tak jsem se seznámila i s Pavlou. Padly jsme si do oka, a protože ani jedna z nás dvou neměla v tu dobu partnera, jezdily jsme na všechny akce spolu autem, spaly ve stejném pokoji, dělily se o všechny náklady. To bylo super. Ani jsem si to neuvědomila, ale s postupujícím časem se z toho stala naprostá samozřejmost, že Pavla a Renata jsou jako jeden celek. 

Nijak mi to nevadilo a neměla jsem pocit, že je to něco špatného. Vůbec mi nedocházelo, jak se pomalu a plíživě začíná dostávat do všech sfér mého soukromého života. Najednou začala chodit na pivo se mnou a mými kamarády ze střední, které do té doby nikdy neviděla. Najednou se objevila u mého strejdy na farmě na Moravě, kam si jezdím občas odpočinout od života v Plzni. Když jsem byla na večeři s kolegyněmi a ona se mezi nás tak nějak vměstnala, přišlo mi to už hodně divné, ale přešla jsem to.

Chvíle prozření

Jak moc je na mě fixovaná, téměř až patologicky, mi došlo ve chvíli, kdy jsem šla se svým bráchou do hospody. Najednou mi volá Pavla, kde jsem, jestli nechci někam ven. Řekla jsem jí tedy, že jsem s bráchou, a ona automaticky: "Tak já přijdu, jo?" V tu chvíli mi z očí spadla jakási klapka a došlo mi, že není jediné skupiny lidí v mém životě, do které by se neinfiltrovala. To mě vyděsilo. Odmítla jsem ji s tím, že si potřebuji s bráchou popovídat.

 

Hrozně se na mě urazila. Že prý mi opravdu děkuje, protože kvůli mně musí sedět sama doma, a že doufá, že si uvědomuji, jak na ni kašlu. Když se tohle začalo opakovat a stupňovat i s jinými lidmi, rozhodla jsem se prostě se nechat zapírat. 

"Nemiluje tě, skonči to s ním!"

Celé to vyvrcholilo ve chvíli, kdy jsem potkala Radima. Hned na první pohled jsme si sedli a nebojím se říct, že to byla láska na první pohled. On je horolezec, takže samozřejmě mě hned taky naučí lézt, abychom pak mohli být spolu při našich společných koníčcích. Byla jsem šťastná, trávila s ním víkendy, ale mezitím se snažila věnovat i Pavle, abych se na ni nevykašlala jen kvůli chlapovi. Jenže to jí bylo málo.

Neustále jsem musela snášet její slovní útoky ve stylu: Radim mě má stejně jen na jedno, je to debil, měla bych se s ním rozejít a tak podobně. Pokaždé když jsem jí musela říct, že na víkend jedu s ním do skal, jsem se bála reakce. S postupem času jsem tedy začala zapírat i víkendy s Radimem. Nedávala jsem na sociální sítě fotografie, kde jsme byli, protože jsem se bála opět žárlivé scény. Jednou jsem si na zeď pověsila fotku z Českého ráje s komentářem "S tím nejlepším člověkem" a ona uraženě kontrovala: "A co jako já???"

Budu lézt s vámi

Během pár měsíců mne Radim přivedl do party svých kamarádů. Chystali se na prodloužený víkend do Tater, tak ať jedu s nimi. Byla jsem ráda a začala se těšit. V té radostné chvilce jsem to řekla Pavle, protože i když mi čím dál tím více kradla život, pořád to byla kamarádka, kterou mám ráda. Její reakce mne překvapila. Byla úplně v klidu, řekla, ať si to užiju. 

Oddechla jsem si, že by to snad všechno konečně pochopila. Akorát že to bylo jen zdání. Vše se mělo ještě zhoršit. "Zlato, volal mi Kryštof, že mu psala na Facebooku Pavla. Že si chce koupit sedák a jestli by jí poradil jaký. Prej si ho našla mezi mými přáteli," řekl mi do telefonu Radim. Krve by se ve mně nedořezal. Tohle totiž byli poslední lidé v mém životě, které jsem měla uschované před Pavlou.

 

Řekla jsem si, že takhle to dál už prostě nejde a že budu muset začít být zlá, i když se mi do toho vůbec nechce. Zajela jsem za Pavlou a ptala se jí na to. S úsměvem mi odpověděla, že je to super, že začne také lézt, že to pak budeme moct jezdit na společné víkendy zase spolu a nebudu je muset trávit jen s Radimem. 

V tu chvíli jsem se normálně rozbrečela. Představila jsem si, jak kamkoliv se pohnu, budu mít za sebou Pavlu. Jednoduše jsem to nevydržela a řekla jí to. Věděla jsem, že v tu chvíli přijdu o kamarádku, kterou mám ráda a která nemá kolem sebe moc lidí, takže jí nikdo nezbude. 

Od té doby jsme se o tom nebavily, ale náš vztah se zásadně proměnil. Už spolu netrávíme víkendy, kdy máme obě volno, na skleničce jsme nebyly třeba půl roku. Když se někde potkáme mezi ostatními, bavíme se spolu, ale rozhodně to nepřeháníme.

Občas mne zamrzí, že jsem přišla o kamarádku, ale pak si hned uvědomím, o co jednodušeji se mi teď dýchá, když si svůj život můžu sdílet, s kým chci, a ne s tím, kdo mi to nakáže.

Renata z Plzně