2°C
Když jsme se s manželem poznali, velkou hlavu jsem si z jeho rodiny nedělala, vesměs jsem neměla velké zkušenosti. A navíc: jeho matka byla ze začátku jako med. Pořád kolem mě skákala, bylo to samé: Anežko sem, Anežko tam… Její pravou povahu jsem ale začala poznávat až po svatbě.
Ranní nálet
Kdy jsem pochopila, proč se někdy tchyně častují velmi nelichotivými slovy? Asi dva měsíce potom, co jsme se s Honzou vzali. Spokojeně jsme si ráno leželi v posteli, když nás vyděsily z ničeho nic rány na dveře. Tázavě jsme se na sebe podívali. "Kdo to může být?" ptala jsem se. Nikoho jsme nečekali.
Došourala jsem se v županu ke dveřím, a když jsem otevřela, do bytu mi jako raketa vlétla Honzova máma. A už začala: "Jak to, že jsi ještě v pyžamu? Kolik je hodin? To by mě zajímalo, kdy stihneš uvařit oběd?" Jenže to na celé věci nebylo nejhorší. Mezi jízlivými poznámkami začala probíhat jednotlivými pokoji a kontrolovat, jak mám uložené nádobí, prádlo. A když nebyl komínek srovnaný jako na vojně, všechno mi vyházela.
Když dojdou slova
V šoku jsem na ni zírala, připadalo mi to jako nějaký blbý film. Naprosto konsternovaná jsem se nezmohla na slovo, natož na nějaký odpor. Když tchyně ukončila svou razii, začala ještě zpovídat Honzu. Jestli se o něj dobře starám, jestli pravidelně uklízím, vařím… "No jo, nech toho už…," zabručel jen. Ale vlastně se mě ani nezastal, což mě na celé situaci možná ranilo nejvíc.
První hádka
Když ta megera (tak jsem ji v duchu okamžitě přejmenovala) konečně vypadla, děsně jsme se poštěkali. Ječela jsem na muže, proč nezakročil, jak mohl dopustit, že mě jeho matka tak ponížila. Ohradil se, ať mu dáme obě pokoj, a zabouchl se v ložnici. Tři dny jsme se míjeli beze slova. Nakonec jsme se ale usmířili.
Další nájezd
Měsíc byl klid. Jenže pak na nás megera zaútočila znovu. V neděli, v sedm hodin ráno!!! Když mi opět začala prohrabávat osobní prádlo a chrlila ze sebe nemístné připomínky, neudržela jsem se a klidným hlasem, i když rázně, jsem jí nařídila, ať okamžitě vypadne. "Ty to tak necháš?" zaječela na svého syna. Ten ale ani nepípnul. A co ona? Skutečně odešla. Hurá!
Pozitivní dohra
A manželova reakce? Tentokrát vyčítal on: že jsem na ni nemusela být hnusná, že ona zlá není. Proto jsem se ohradila: "Hele, můj milý, vyber si, s kým chceš vlastně žít. Jestli se mnou, nebo s matkou. Pokud s matkou, tak jdi…" Zůstal se mnou. Naštěstí. Ale megeře tchyni jsem už neodpustila a zpřetrhala s ní kontakty.
Manžel své rodiče navštěvuje sám, mě tam už nikdo nedostane. Vím, že by byl rád, kdybych ustoupila a začala se s nimi zase vídat. Ale nemůžu. Při představě, že bych se na ni měla jen podívat, se mi dělá fyzicky zle. Prozatím jí rozhodně neodpustím.
Anežka
