9°C
S dcerou Eliškou jsem nikdy neměla problém. Vždycky jsme spolu vycházely, většinou jsme se na všem domluvily. Měla dobré známky, dostala se v pohodě na střední zdravotnickou školu, kde letos odmaturovala. Vždycky mně přišlo, že žije takovým normálním životem dospívající holky. Chodila "s holkama" dvakrát týdně cvičit, chodila tancovat. Měla své kamarádky, o kluky se zajímala spíš platonicky. Až do loňského roku. O prázdninách se seznámila s Romanem a začali spolu chodit. Představila mi ho asi po třech měsících. Působil na mě sympaticky: je o tři roky starší než Eliška, sportovec, jezdí na kole a hraje florbal, nepoflakuje se po hospodách – prostě očima matky ideál.
Eliška byla strašně šťastná a já díky tomu taky. Po čase jsem si ale všimla, že se Eliška na Romana trochu víc upnula: začala chodit na jeho zápasy, nemluvila o nikom jiném, začala ještě víc cvičit a hodně dbát na svůj vzhled. Nejdřív mi to přišlo roztomilé, po čase jsem se jí ale snažila vysvětlit, že by neměla Romanovi podřídit celý svůj život. Ona mi jen odsekla, že bych měla být ráda za to, jakého má kluka – že sportují a nedělají nic špatného. Cvičí proto, aby byla v kondici a mohli s Romanem o víkendu jezdit na kolech.
Prý jen závidím
Trochu jsem Elišku začala sledovat, protože mi to nepřišlo normální. A všimla jsem si, že hodně zhubla. Zeptala jsem se jí, jestli to je záměr. Opáčila, že chce mít hezkou postavu, že se chce Romanovi líbit a že závidím, protože sama se s hubnutím potýkám už hodně let a nejde mi to. A dost možná proto mě táta před lety opustil. Dost mě to vyděsilo. Snažila jsem se jí vysvětlit, že v postavě to není, a i kdyby ji Roman opustil, je to její první kluk, najde si klidně jiného. Že život není jen láska, že by měla mít i jiné koníčky a kamarády. Eliška mi to vždycky odkývala, ale stejně si dělala, co chtěla.
Letos před maturitou se ke všemu ještě přidaly nervy z učení a Eliška zhubla úplně extrémně. I mé kamarádky se mě nenápadně ptaly, co se děje. Začala jsem se jí ptát na jídlo a sledovat ji, ale vím, že mi lže: k snídani jí ovoce, prý je jí z jiných věcí špatně. Svačiny, které jsem jí dávala do školy, domů zpátky nenosí, ale myslím, že je vyhazuje nebo rozdává. Stejně tak obědy – vidím v elektronickém systému, že si je vyzvedává, ale podle mě je nejí. Doma večer prý "už nemá hlad", protože to přes den "všechno snědla".
Vidím na ní, že to má jasné: hubenou holku kluk neopustí, tlustou ano. A všichni, kdo jí říkají, že je to nesmysl, podle Elišky jen závidí. Už jsme mluvily i o tom, aby zašla někam do poradny.
Mám o Elišku strach. Přemýšlím o tom, že bych jim vztah nějak rozbila. Aby viděla, že pro jedno kvítí slunce nesvítí a že chlap klidně opustí i hubenou. Přemýšlím, jak to udělat. Jestli jí říct, že jsem ho viděla s jinou. Nebo mu z anonymního telefonu začít psát nějaké sexy zprávy tak, aby to Eliška viděla. Nebo že se odstěhujeme, aby se přestali vídat. Trochu se ale bojím, že tím dceři ublížím ještě víc. A sobě taky, protože kdyby se dozvěděla, že v tom mám prsty, nepromluvila by se mnou do konce života. Ale nemohu se dívat na to, jak se sama ničí. To opravdu nemohu nic udělat?
