9°C
Vyrůstala jsem v malé vesnici ve východních Čechách. Nedá se říct, že od malička jsem chtěla odejít. Až během střední školy jsem pochopila, že mě to táhne trochu dál než do okresního města. Asi bych nikdy nesebrala odvahu vydat se sama do metropole, kdybych nepotkala Davida. To léto po maturitě jsem pracovala v bufetu v kempu, on tam přijel se spolužáky. Zamilovala jsem se do něj během pár hodin. A protože šel po prázdninách na architekturu do Prahy, brala jsem to jako osudové znamení i pro sebe: s Davidem po boku to zvládnu.
Na žádnou školu jsem v té době přihlášená nebyla, ale Praha před dvaceti lety nabízela neuvěřitelné možnosti. Začala jsem pracovat v jedné reklamce, později jsem se dostala do mediální agentury a vypracovala si dobrou pozici. David vystudoval architekturu a začal pracovat v ateliéru. Bydleli jsme, kde se dalo – se spolubydlícími, pak v garsonce. Hodně času jsme trávili spolu a pak s lidmi z práce. Byli jsme oba nadšeni a okouzleni možnostmi velkoměsta a tím, že se nám oběma daří. A protože jsme oba z malého města a zvyklí na přírodu, shodli jsme se, že ideálem je pro nás baráček za Prahou a práce ve městě.
Zpátky do přírody
Po sedmi letech v Praze jsme začali stavět dům v malé vesničce severně od Prahy. Budovala jsem hnízdo, ono taky bylo pro koho, protože jsme čekali první dceru. Za dva roky přibyla další, to už byl baráček hotový. S místními jsme se moc nebavili, spíš za námi jezdili na návštěvy Davidovi kolegové nebo mí známí z práce, z nichž někteří měli taky děti. Užívala jsem si zahradu a malé děti. Do práce jsem se nechtěla vracet moc rychle, za pět let s dětmi doma jsem i tomu hektickému tempu odvykla. Naštěstí David vydělával dost.
Ale přestala jsem se vídat s bývalými kolegy a kolegyněmi. Znala jsem pár maminek ze školky, kam chodily naše děti, ale nikdy jsem necítila, že by kolem mě byli opravdoví kamarádi. Tehdy jsem poprvé pocítila, že ani v Hovorčovicích, ani v Praze nemám blízké lidi. Všechno jsou to jen kolegové nebo rodiče spolužáků dětí. Nic se nezměnilo ani ve chvíli, kdy děti začaly chodit do školy – v Praze. Dojíždění nás brzy vyčerpalo natolik, že jsme si pronajali zase v centru byt. Tak jsme přes týden v Praze a o víkendech deset kilometrů za Prahou.
Kde jsem doma?
A takovou vykořeněnost cítím vlastně pořád. Když se vrátím k nám do východních Čech, moc ráda potkám spolužačky ze střední i ze základky. S těmi se dokážu bavit, jako bychom se viděly naposledy včera. V tu chvíli mě napadne, proč jsem vlastně odcházela. Ale pak se začne řešit, kdo si co koupil, kdo co komu včera řekl a jak to, že soused nepřispěl na opravu pomníčku, když si teď vydělal kosením louky dost peněz. A mně je jasné, proč dávám přednost anonymitě velkoměsta.
Ale pak přijedu do Prahy a zjišťuji, že tam nemám zázemí. Mám pár bývalých kolegů, se kterými se moc nestýkám. Občas pracuji jako překladatelka, ale hlavně se starám o děti. Na plný návrat do práce to ještě nevidím, možná tehdy, až půjde mladší dcera do druhé třídy. Zjistila jsem, že jsem měla vždycky takové "známé na pět let", ale takové známosti poměrně rychle vyprchaly. Manžel to tak necítí, na pivo chodí s kolegy a neřeší, jak se dlouho znají. Děti se považují taky za "Pražáky", mají obě kamarádky ve škole a Hovorčovice berou jako "chalupu".
Ale mně ty opravdové kamarádky a známí prostě chybějí. Přemýšlím, že bych se přestěhovala alespoň do nějakého většího města ve východních Čechách, abych to měla do krajiny dětství blíž. Ale celá rodina je zásadně proti. A tak se upínám k tomu, že jednou, třeba až budou děti samostatné, manžela Praha taky omrzí a my zkusíme život na Náchodsku. A možná konečně – někde tam – zapustím kořeny. To bych si moc přála.
