S manželem jsme se seznámili před třiceti lety na tancovačce. Byl to sportovec, alkohol vůbec nepil, veškeré volno trávil na trénincích a byl opravdu krásný. Když se nám narodilo první dítě, myslela jsem, že šťastnější už být ani nemůžu. On se živil jako fotbalista, já byla v domácnosti a klapalo nám to. Podobně to vypadalo, když se nám narodila dvojčata Anna a Simona. Měli jsme velký a nový byt, peněz tak akorát, měli jsme se rádi a nic nám nechybělo.

Plíživě, ale jistě

Zlom nenastal ze dne na den. Přicházel plíživě a mně trvalo pěkných pár let, než mi došlo, co se vlastně děje. Když skončil můj muž sportovní kariéru, začal pít. Nejdřív tak normálně, jako každý druhý. Sem tam se na mejdanu opil, ale byla s ním legrace. Doma si dal občas pivo. Prostě klasika. Je to problém spousty lidí, kteří jsou zvyklí se celý den hýbat, a najednou místo zátěžového tréninku chodí po továrně a mačkají čudlíky.

Když hvězdy propadnou alkoholu! Tihle, na rozdíl od I. Bartošové, svůj boj s démonem zvládly

Když už jsem začala mít tušení, že manžel pije víc, než je zdrávo, přemluvila jsem ho, abychom se z města přestěhovali na venkov. Říkala jsem si, že když přijde o partu kamarádů a putyku před domem, pití omezí. Začalo ho být totiž moc. Z práce chodil rovnou do hospody a domů málokdy přišel střízlivý. Vadilo mi, že ho tak vidí děti. Kolikrát jsem ho napůl nesla do postele, protože se neudržel na nohou. Ale věřila jsem, že se z toho dostane. Měli jsme spolu přece děti, bylo nám fajn, nic hrozného se nám nedělo.

Venkovský propadák

Tak jsme prodali byt a koupili domek na vsi. Půl roku byl opravdu klid. Manžel pil jen pivo a jen doma a vypadalo to, že máme po problémech. Jenže pak přišel o práci, postupně se spřáhl s místními opilci a začal nasávat už od rána. Schovávala jsem před ním peníze, prosila ho, vyhrožovala mu, někdy jsem do něho v zoufalství tloukla pěstmi, ale k ničemu to nebylo.

Dnes už máme děti dávno dospělé a můj muž chlastá takzvaně první ligu. Podařilo se mi ho přesvědčit, aby šel na léčbu, ale po dvou měsících z léčebny utekl s tím, že to nemá smysl. Tvrdí mi, že se radši upije k smrti. Je to asi moje slabost, ale já ho nedokážu opustit. Nesnáším ho, opovrhuju jím, ale je mi ho líto. Vím, že když ho vykopnu z domu, skončí na ulici. A na to se nechci dívat.

Halka z jižních Čech