Adopce a dialýza

O svých problémech s ledvinami se Ludmila dozvěděla v šestnácti letech, kdy se zároveň začala i léčit. V dospělosti pracovala jako fotografka ve Fakultní nemocnici v Košicích a chodila, kromě jiného, fotografovat kojence do kojeneckého ústavu. Tam poznala syna, kterého později adoptovala. Bylo to teprve půlroční miminko.

Zhruba rok nato onemocněla španělskou chřipkou, ledviny nápor nevydržely a Ludmila musela okamžitě nastoupit na hemodialýzu. Zapsala se na čekací listinu pro transplantaci ledviny. Na hemodialýzu chodila 3x týdně na 8 hodin. Jíst mohla jen během ní a pila jen pár doušků denně. „Mám různé zdravotní problémy, ale tento rok byl nejhorším obdobím mého života,“ říká Ludmila Vacková.

Chci svou ledvinu zpět! Říká žena, kterou manžel po operaci sprostě opustil

Rekordní transplantace ledviny

Po úspěšné transplantaci začala znovu pracovat. „Nechtěla jsem ztratit kontakt s okolím a také v rámci rehabilitace jsem pracovala až do svých 40 let, ale už ne v oboru. Hnací silou mého života se stal můj syn. Byl hlavním zdrojem motivace a síly prát se s nemocí. Další děti jsem kvůli nemoci mít nemohla,“ říká Ludmila Vacková. Příští rok v lednu uplyne 40 let od transplantace ledviny v IKEM.

„Štěp se chytil velice rychle, ledvina už po třech týdnech fungovala na 100 %, jíst jsem mohla bez omezení a po 2 měsících jsem šla domů. Ledvina mi vydržela krásných 27 let. Prý se tak řadím mezi české rekordmany. Byl to skvělý čas. Navíc jsem právě v té době, v roce 1982, poznala svého druhého manžela Vladimíra, který se stal synovi báječným otcem a pro mě nejlepším parťákem nejen pro aktivní život.

Neměla jsem téměř žádné omezení. Jezdila jsem na kole a chodila na túry s manželem. Ráda jsem i zahradničila, pletla svetry a měla spoustu dalších aktivit. Mohla jsem jíst a pít cokoliv, ale střídmě. Hlavně pití jsem nepřeháněla. Na kontroly do Prahy jsem jezdila 3krát až 4krát ročně,“ popisuje svůj život po transplantaci paní Ludmila.

Dárek od srdce: K Valentýnu dala svému příteli ledvinu!

Další problémy a nová dialýza

„Když začala transplantovaná ledvina pomalu ztrácet filtrační schopnost, bylo jasné, že opět přichází na řadu dialýza. Bohužel se v této době ještě ke všemu projevily artritida a revma. Postupem času mi nemoci zdeformovaly klouby natolik, že mám velice sníženou schopnost pohybu. V podstatě buď sedím, nebo ležím. Byla jsem zoufalá, protože jsem se z aktivní, nezávislé a podnikavé ženy stala člověkem do značné míry závislým na svém okolí. A při představě hemodialýzy se ve mně vzbouzely samé negativní vzpomínky.

Časté dojíždění do nemocnice, nevolnosti, konec přirozeného stravování, k tomu všemu špatný stav mých žil… Zkrátka peklo. Štěstím v neštěstí bylo, že jsem se dověděla o peritoneální dialýze, které se také říká domácí, to proto, že nemusím jezdit do nemocnice. Vyptala jsem se na všechno v nemocnici v Hradci Králové a teď ji mám doma. Potřebuju jen pomoc manžela, který mě na noc k přístroji připojí. O víc se nemusíme starat.“

Milující manžel je Lídě oporou a hlavní spojnicí mezi domovem a venkovním světem. Před pěti lety totiž navíc oslepla. „Manželka stále říkala: musím se dožít dokončení synovy základky, musím mu jít na stužkovací večírek a dožít se maturity, musím mu jít na promoci a nakonec musím mu být na svatbě a dožít se vnoučete. A toho všeho dosáhla,“ usmívá se Vladimír Vacek, který se všemi silami stará o zdraví a komfort své ženy.

„Nedokážu si představit, jak by můj život vypadal, kdyby Vladimír nebyl tak skvělý partner. Obdivuji jeho elán a trpělivost. Na relaxaci mu zbývá jen opravdu málo času, ale máme pejska a procházky s ním jsou pro něj zdrojem ′dobíjení baterek′. Není to lehké, ale dá se říct, že jsme šťastní. Náš vztah je to, co nám k tomu pocitu pomáhá. Doufám, že nám to ještě vydrží,“ uzavírá paní Vacková.