Čtenářka Katka: Dvacet let jsem otálela se svatbou, nakonec jsme ji nestihli | Pro ženy | Blesk.cz

Čtenářka Katka: Dvacet let jsem otálela se svatbou, nakonec jsme ji nestihli

27. března 2014 | 06:00

 „S Janem jsem strávila dvacet krásných let, na které nikdy nezapomenu,“ vypráví svůj příběh lásky paní Katka (42), která si svého muže nestihla vzít za manžela.

Poznali jsme se, když mi bylo dvacet let a jemu už táhlo pětačtyřicet. Byl rozvedený, měl dvě děti, téměř stejně staré jako jsem byla já a náš vztah nebyl zrovna dobře přijat jeho okolím. Nejspíš to byl důvod, proč jsem si ho za celých těch dvacet společných let, nikdy nevzala za manžela.

...
Od první chvíle jsem věděla, že s ním chci být

Když jsme si s Janem spolu začali, jeho okolí to bralo to jako úlet stárnoucího chlapa a vypočítavost mladé holky, která si nabrnkla zajištěného podnikatele. Věřte mi ale, že o Janovi peníze mi nikdy nešlo. Sama jsem se od patnácti let živila jako modelka, procestovala jsem půl světa a měla jsem našetřené pěkné peníze. Když jsem pak před třicítkou s modelingem skončila, rychle jsem se uchytila jako produkční a opět neměla o finance nouzi. Takže o nějakou vypočítavost z mé strany rozhodně nešlo. S Janem jsem si prostě padla do oka, potkali jsme se na jedné společenské události a od té doby jsem měla pocit, že s jiným mužem nechci být ani jednou minutu.

Dlouho jsem měla nálepku zlatokopky

anovým dětem trvalo více, jak deset let, než pochopili, že je nechci připravit ani o dědictví, ani o lásku jejich otce. Ne že bychom pak spolu chodili na kávu nebo na nákupy, ale alespoň už mě oslovovali jménem a u svého otce mě nepomlouvali. Myslím, že k tomu přispěl fakt, že jsem nikdy nemohla mít děti a oni se necítili ohroženi dalším potomkem. Tuhle nevraživost jsem ale nikdy svému muži nevyčítala, brala jsem ji zkrátka jako daň za ten nádherný vztah, který s ním prožívám. Byl to ale důvod, proč jsem hned několikrát odmítla jeho žádost o ruku, přesto, že jsem jej velice milovala a miluji dodnes.

Láska
Ve čtyřiceti jsem konečně svolila

Před dvěma lety mi bylo čtyřicet, byli jsme spolu na dovolené v New Yorku, užívali si života a mě bylo tak hezky, že když se mě Jan na té nejrušnější ulici zeptal, jestli si jej vezmu, vypadlo ze mě „Ano“. Nepřemýšlela jsem v tu chvíli ani o jeho dětech ani o ničem jiném, bylo mi prostě skvěle, a když jsem vyhrkla to své „Ano“ Jan vypadal jako nejšťastnější muž pod sluncem. A také byl. Kdybych ho tenkrát poslechla a vzala si ho v Americe, mohla jsem dodnes nosit jeho jméno, jako vzpomínku na naši lásku. Jenže já jsem se chtěla brát doma, chtěla jsem to pojmout jako velký mejdan pro naše společné přátele a hlavně pro mou maminku, která Jana velice milovala a nechápala, proč jsem mu ještě nekývla na sňatek. A tak jsme svatbu naplánovali až za půl roku. Netušila jsem, že se jí nikdy nedočkám.

Neodpustím si, že jsme svatbu nestihli

Následující půl rok utekl jako voda, ale nemohu říci, že bych v něm žila přípravami na svatbu. Naopak. Hodně jsme oba pracovali a já jsem si všimla, že Janovi často není dobře. Na mou otázku i poslání k doktorovi jen mávl rukou, že to nic není. Měla jsem na něj ale naléhat mnohem více, kdybych to byla udělala, mohl tu se mnou ještě být. Dva měsíce před svatbou postihl Jana infarkt a jeho srdce, za poslední dobu velmi oslabené to nevydrželo. Nikdy nezapomenu, jak jsem tehdy byla na place, na nějakém focení a najednou mě polil studený pot a zatočila se mi hlava. Musela jsem si tehdy sednout a tak mě bolelo u srdce, že jsem myslela, že mi pukne. Později mi to jedna žena, zabývající se kartami a duchovnem, vysvětlila tak, že jsme na sebe byli s Janem napojeni natolik, že jsem v podstatě cítila to, co on. Věřím tomu, protože pak už jsem cítila jen prázdno, které se prohloubilo po tom, co jsem se dozvěděla, že můj milovaný muž už se nikdy nevrátí domů. To prázdno bylo až ohlušující a trhalo mi srdce, jehož tlukot jsem slyšela a rval mi ušní bubínky.

Ničíte si zdraví? Zkuste dělat věci jinak.
Po Janově smrti jsem sice zařídila pohřeb a všechny potřebné náležitosti, se kterými dokonce trochu pomáhali jeho děti, ale pak trvalo celý rok, než jsem byla schopná zase normálně fungovat. Teď jsou tomu téměř dva roky, co žiji sama, zůstala jsem v našem bytě, kde jsme žili dvacet let, nevyhodila jsem jedinou Janovu věc, ne proto, abych truchlila, ale proto, aby byl pořád se mnou. Už se dokážu smát, bavit se a je ze mě zase ta ženská, kterou jsem bývala, ale není den, abych na svého muže nemyslela a nelitovala, že jsem mu nikdy neudělala tu radost a nevzala si ho.