Když pánbů dopustí…
…i motyka spustí, říkávaly naše babičky. Míněno tím mohlo být kde co. V našem příběhu se stalo, že jistá paní Pavla, které tehdy bylo 56 let, otěhotněla se svým dlouholetým přítelem. Vztah jim fungoval, Pavla vypadala o hodně mladší, a přestože se u ní už občas projevovaly známky začínajícího přechodu, sexuálně žila s partnerem plným životem.

Její gynekolog ji údajně řekl, že už nemusí brát antikoncepci, protože existuje naprosto mizivá možnost, že by přišla do jiného stavu. Přesto se to přihodilo.

Dítě přece nejde zabít!
Otřesená Pavla, která už sama byla babička tří vnoučat, se zhroutila. A zhroutil se i její vztah s partnerem, který ji v těžké situaci opustil. Přestože se za svůj „poklesek“ neuvěřitelně styděla, rozhodla se se svým tajemstvím svěřit jediným nejbližším lidem, které měla: dceři a své nejstarší, tehdy devatenáctileté vnučce Báře.

„Byly jsme vylekané. Já i mamka. Ne proto, že bychom babičku odsuzovaly! Byla to krásná ženská a prostě měla vztah, který takhle skončil. Riziko těhotenství bylo ale tak obrovské, že jsme se společně dohodly, že půjde na potrat. Vyřídila si věci s doktorkou a šla. S mamkou jsme čekaly na telefonu, až nám zavolá, že si pro ni můžeme přijet. Místo toho se za dvě hodiny vrátila domů, že to psychicky nezvládne, zabít ten plod. Matka vychovávala další dva sourozence sama. Já měla práci i svoje bydlení. Rozhodla jsem se impulzivně, že budu dítě vychovávat společně s babčou,“ vzpomíná Bára.

Náhradní matka
Pavla postavila svého gynekologa před hotovou věc. Dítě si nechá a bere na sebe všechna rizika. Řekl jí, že po tělesné stránce je v pořádku, ale jestli myslí na to, co bude s dítětem, přece už není nejmladší…? Babička mu sdělila, že dítě sice porodí, ale vychovávat jej bude společně s vnučkou. Nebude na to sama.  Těhotenství snášela neuvěřitelně dobře. Narodila se jí zdravá holčička Pavlínka. Půl roku šlo všechno dobře, Bára, přestože chodila stále do práce, vychovávala miminko s babičkou společně.

Osudová rána a adopce
Pak ale přišla tragédie: Pavla onemocněla na rakovinu slinivky, a za čtyři měsíce zemřela. Malá zůstala s Bárou sama. „Okamžitě jsem zažádala o adopci. Papírovaní bylo vyřízeno kupodivu dost rychle, hodně pomohl babiččin doktor a jeho známí. Vzala jsem si mateřskou,“ vypráví Bára. Po roce navázala vztah s bývalým kolegou z práce. Její příběh znal, padli si ostatně do oka už dávno. Po pěti měsících se vzali, Bára přišla do jiného stavu a malé Pavlínce se narodil „bratříček“.  „Nikdy nebudu litovat, že jsem svoji vlastně tetu vzala za dceru. Smrt babičky byla šílená, ale když umírala, věděla, že o její malou bude dobře postaráno. To mě bude hřát celý život,“ dodává Barbora. S manželem je právě v očekávání dalšího přírůstku…