Ty seš ale kráva, s tebou končím!

Dnes třiapadesátileté dámy, jedna účetní, druhá učitelka. Jmény Anna a Marie, jinak dokonce jednovaječná dvojčata, se před více než čtvrt stoletím pohádaly o to, kdo bude kvůli čemu dávno nepodstatnému kontaktovat notáře. Nechtělo se do toho ani jedné. „Přijela jsem tehdy k Aničce z jiného města, po svatbě jsem se odstěhovala z rodného Brna. Dodnes si vzpomínám, z jakého hrnku jsem pila kafe, které mi uvařila. Za nic na světě jsme se nemohly dohodnout, která z nás si tu úředničinu vezme na krk. Nakonec ve mně bouchly saze a zařvala jsem, že je kráva, že s ní končím, a že už ji v životě nechci vidět. Ona jen pokrčila ramenem. Vstala jsem a vylítla z bytu. Od té doby jsem ji neviděla celých dvacet pět let,“ říká o půl hodiny mladší dvojče, paní Marie.

Probrečené noci, ruce na telefonu

„Nikdy jsem si neuměla představit, že se se ségrou rozhádáme, a že to bude opravdu vážné.  Slýchávala jsem sice o velkých sporech v rodinách, ale tohle? Byla jsem hrdá, a když mi Máňa řekla, že mě už nechce do konce života vidět, neskutečně jsem se urazila. Asi týden mi to vydrželo. Měla jsem tehdy jistotu, že mám být proč dotčená, takže je na ní, aby to dala zase dokupy. Ale ona se neozývala a já celé noci probrečela. „Mám dvě děti, dnes už i vnoučata, manžela, ale sestra mi strašně chyběla. Rodiče nám zemřeli už před tou osudnou hádkou. Snad milionkrát jsem už držela v ruce telefon, že jí zavolám. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem to neudělala,“ dodává Anna.

Ztracené roky, které nikdo nevrátí

Plynuly měsíce, pak léta. Ani jedna ze sester se neodhodlala šílenou chybu napravit. „Nejradši bych si nafackovala za to, že jsem nic neudělala. Všichni kolem mi radili, že už kvůli celé rodině bychom se měly usmířit. Přesto jsme to  ani jedna nedokázaly,“ říká paní Marie a z očí jí tečou slzy.

Pomohla náhoda? Osud?

Letos se Anna rozhodla, že pojede s vnučkou k moři do Řecka. „Vybíraly jsme ze zájezdů, které nám doporučili známí. Letěly jsme na dva týdny - sedm dní se mi zdálo na odpočinek málo,“ vypráví paní Anička a pokračuje: „Let byl příjemný, hotel hezký, pokoj taky. Pak jsme šly s vnučkou na večeři. Asi nikdy v životě jsem nezažila větší šok: asi půl metru ode mě jsem u jiného stolu uviděla Máňu. Seděla tam s kamarádkou. Bylo to jak v nějakém filmu: já vstala tak, že jsem shodila židli, a ségra zase smetla příbor. Objímaly jsme se a brečely. Maruška tam už týden byla, takže na udobřování jsme měly týden. A byla to nejkrásnější dovolená v životě,“ slzí i Anna.

Ztracené roky

„Víme, že nám ty zbytečně ztracené roky nikdo nevrátí. I když jsme o sobě stále věděly, a dozvídaly se všechno od známých, odloučením jsme na léta celé rodině zkomplikovaly život i vztahy. Teď se to díky neuvěřitelné náhodě snažíme napravit. Sestra je rozvedená, stěhuje se zpátky do Brna, bude bydlet pět minut od nás,“ dodává paní Anna a se sestrou se drží za ruce jako malé holky. A obě prý teď pořád brečí. Tak to aspoň hodnotí Annin muž. „Bože, ženský, ty nám teda daly,“ ukončil fantastickou sesterskou story s úlevným povzdechem.