V bytě pod námi tehdy bydlela i stařičká paní Pacáková. Už několik let byla vdova a zemřel jí i jediný syn. Zůstala sama s pejskem. Jenže Benovi, tak se jmenoval, bylo už jedenáct let a vypadalo to, že dlouho na světě nebude… Dcera ho často chodila s paní Pacákovou venčit a já z okna pozorovala, jak se stará paní culí čím dál víc.

Malá měla prostě dar každého rozesmát. Jednou, bylo to v sobotu, přiběhla na oběd ze hřiště a uplakaná mi oznamovala, že potkala smutnou sousedku - prý jí umřel Ben. „Mami, pojďme k ní a přinesme jí kytičku, ona byla moc smutná,“ žadonila dcera. Slíbila jsem jí, že se tedy u ní stavíme, ale až navečer, kdy pojedeme z výletu.

Hrozila sebevražda?

Ivanka ovšem trvala na svém, chtěla jít hned. Už trochu nazlobená jsem jí řekla, že odmlouvat se nemá… a proč nemůže vydržet těch pár hodin? Její odpověď mě odzbrojila: „Mami, protože si babička Pacáková sáhne na život!“ Šokovalo mě to. Nechápala jsem, kde vzala tenhle termín, a jak v osmi letech vůbec chápala, co to znamená!? Ivanka odešla do svého pokoje a já připravovala oběd v kuchyni.

Když jsem svolávala rodinu ke stolu, dcera nikde. Hned mě napadlo, že tajně prošla chodbou a utekla ven. Dívala jsem se po ní z okna, ale před domem nebyla. Tak jsem vyšla na chodbu a o patro níž jsem slyšela Ivančin hlas. Seběhla jsem dolů a nestačila se divit! Ivanka stála před bytem paní Pacákové, v ruce můj mobil, a hlásila do něj: „Je to Poštovní 12, a dojeďte prosím co nerychleji, v bytě může být zraněná osoba.“ Zeptala jsem se, komu volá.

Strach o život

Řekla mi, že na policii, hasiče i záchranku. Že neví, které číslo komu patří, tak zkusila všechny tři „stopadesátky“! Nevěřila jsem vlastním očím. Mé osmileté dítě dělá záchranáře a ještě poučuje policii a hasiče! Ivanka mezitím bušila na sousedčiny dveře, jenže z bytu se opravdu nic neozývalo. A přitom dcera věděla, že je sousedka doma … Znejistěla jsem a začala také tlouct do dveří. Nic.

Naštěstí dojeli hasiči i policie rychle a hned dveře vykopli. To, co následovalo, je jako z černé kroniky. Paní Pacáková seděla za stolem, s hlavou svěšenou a opřenou o desku stolu, a vedle ní leželo asi pět krabiček prášků! Zmohla jsem se jen na „p aneb o ž e“ a z bytu jsem rychle odešla za dcerou na chodbu, aby náhodou nepřišla dovnitř a tu hrůzu neviděla.

Zemřela čtyři roky poté

Záchranka, která přijela za dalších deset minut, provedla první pomoc a pak tu nebohou stařenku naložili na nosítka, zavřeli byt a stačili mi oznámit, že je v bezvědomí, ale že se z toho snad dostane. Naštěstí měli pravdu. Paní Pacáková skutečně přežila! Zemřela ve spánku až za čtyři roky po té hrozné nehodě…

Důvod, proč se rozhodla ukončit svůj život, byla náhlá smrt jejích nejbližších a zjištění, že sama už také nechce žít. Velkou zásluhu na tom, že přežila i že se dožila dalších čtyř let, měla především moje dcera. Nebýt jí, asi by to tak dobře neskončilo. Po propuštění z nemocnice k ní Ivanka chodila pravidelně na návštěvu a my s manželem jsme ji čas od času pozvali na oběd nebo ji vzali na procházku.

Co by, kdyby...

Ještě dnes vzpomínáme na to, co by se stalo, kdybychom na ten plánovaný výlet odjeli, anebo kdyby naše odvážná dcera neutekla z bytu a nezavolala pomoc. Jsem na ni pyšná a tento příběh s chutí vyprávím všem svým známým dodnes. Je totiž proč se pochlubit!

Čtenářka Zdenka