Špinavé brýle
Tak například Lída. Lída je mladou maminkou dvouletého chlapečka a pětileté dcerky. Když bylo chlapci pět měsíců, Lídin manžel usoudil, že dvě děti jsou na něj moc. Dřív to, když je dělal, ovšem nevěděl. A tak se jednoho dne sbalil a zmizel. Našel si stejně starou, ale bezdětnou náhradnici.

A zapomínal na své děti nejen platit, ale také brát si je na návštěvy. A tak Lída prodávala ve večerce pár dní v týdnu, běhala po soudech, aby vysoudila výživné na děti, mezitím vyzvedávala své potomky z předškolního zařízení, starala se o svou domácnost a stihla ještě dva dny v týdnu úklid domácností klientů v rámci brigády v mé agentuře. Klienti byli s pracovitou Liduškou velmi spokojeni. A tak mě velice překvapilo, když si nová klientka, paní Kučerová, začala na Lídu stěžovat.

„Dívejte, jak špatně jste vyleštila to zrcadlo!“, peskovala Lídu paní Kučerová. „Ale já nic nevidím.“, řekla Lída plačtivě. A ač pozorovala zrcadlo, jak pozorovala, žádné šmouhy na vyleštěné ploše neviděla. Nakláněla hlavu, zkoumala zrcadlo ze všech úhlů, opakovaně ho leštila švédskou utěrkou, přesto paní Kučerová nebyla spokojená. Dokonce si mě pozvala, aby názorně ukázala, jaká pracovnice u mě pracuje. Ale ani já nic neviděla. Paní Kučerová mávala rukou před vyleštěným zrcadlem a Lída i já jsme nechápavě civěly. Pak se najednou Lída plácla rukou do čela a požádala paní Kučerovou, aby jí půjčila brýle. Paní sejmula dioptrické brýle, které měla naražené na nose, a Líba přetřela skla brýlí utěrkou. Když si paní Kučerová brýle znovu nasadila, šmouhy už neviděla… Někdy stačí přeleštit brýle, a svět je hned hezčí. Ty šmouhy totiž byly na nich, nikoli na zrcadle…

prstýnek

Autor: Shutterstock.com

Rodina jí na studia nedala ani korunu. A tak jsem to s Renatou zkusila. Paní Vraná štítivě ohrnula ret: „A tak mi ji sem pošlete.“, řekla nakonec, když jsem jí už asi hodinu vysvětlovala, že jinou dívku na úklid nemám volnou. Po měsíci mi volala celá rozlícená: „Ta holka krade! To se dalo čekat od cikánky!“ „Co, prosím, ukradla?“, zeptala jsem se a nechtěla tomu věřit. Paní mi barvitě líčila, jak Renata ukradla zlatý prsten z nočního stolku v ložnici, kde měla uklidit. Musela jsem si Renatu zavolat. Ta přísahala, že nic nevzala. Přišla jsem k paní Vrané a ptala jsem se na prstýnek. Paní byla rudá vzteky. Klepala na stoleček vedle stolku: „Tady byl! Tady byl a není tu. Musela ho vzít ona!“, křičela. Musela jsem se rozhodnout, jak to vyřešit. Renátku jsem nerada propouštěla. Nechtělo se mi věřit, že by prstýnek vzala. S paní Vranou jsem se dohodla na náhradě.

Hned druhý den mi ale volala: „Nezlobte se, právě mi volala dcera. Ona si ten prstýnek půjčila.“, řekla žalostně. Chudák Renatka. Paní nepovažovala za vhodné se omluvit právě jí, kterou nejvíc poškodila. A tak jsem to udělala za ni. Koupila jsem velkou bonboniéru a šla ji navštívit. Vrátit se zpět ale už nechtěla. „Našla jsem lepší práci. Budu číst dětem v nemocnici pohádky. Není to za moc peněz, náklady na školu to ale pokryje. A nikdo mě nenařkne, že kradu“, podívala se na mě a já ji chápala.

Tak takhle to chodí v mé agentuře. Takto žijí ženy, které jsou často na dně a usilovně se snaží z toho dna vstát. Jsou mnohdy vzdělané, chytré a krásné. Jen neměly prostě štěstí. A rády vykonávají práci, nad kterou mnohý opovržlivě mávne rukou.