Z deníku luxusní společnice: Na tlustý chlapy jsem si zvykla | Pro ženy | Blesk.cz

Z deníku luxusní společnice: Na tlustý chlapy jsem si zvykla

16. dubna 2013 | 10:00

Jmenuju se Renata a je mi třicet dva let. Vyrůstala jsem v chudých poměrech, táta byl dělník a máma pracovala v masně. Ráda jsem si hrála na to, že budu jednou hodně bohatá. Možná i proto jsem skončila jako luxusní prostitutka.

Často jen tak ležím na posteli a přemýšlím o životě. O tom, co ze mně vyrostlo. No a co, nějak se prostě živit musím. Spousta lidí se mě ptá, jak vůbec můžu takovou práci dělat. Co na to říct? Člověk si prostě zvykne na všechno.

Neměla jsem na jídlo

Jako luxusní společnice jsem začala pracovat, když mi bylo dvacet pět let. Tehdy jsem se přestěhovala do Prahy a jen stěží jsem stíhala intenzitu a život místních lidí. Všechno se mi zdálo drahé a žádná "normální" práce nedokázala pokrýt moje výdaje.

Seznámila jsem se s jednou dívkou, která se mě několikrát ptala, jestli nechci jít na oběd nebo na skleničku. Vždy jsem ale odmítla jsem s tím, že musím šetřit. Když se to tak ale stalo asi desetkrát, vzala si mě stranou.

Zatni zuby a jeď

"Víš, já si přivydělávám jako společnice. Jsou to fakt super peníze, ani tomu nemusíš obětovat tolik času. Ty jsi hezká a šikovná a my zrovna hledáme někoho, kdo by do toho šel s námi. Nechceš to zkusit?"

Samozřejmě jsem souhlasila. První měsíce byly krušné, protože jsem se mylně domnívala, že bude stačit, když se nechám pozvat na drink, budu někomu dělat "ozdobu" a mile se usmívat.

Těžce vydělaný prachy

Jenomže pak se to zlomilo. "Co bys řekla na rychle vydělaných deset tisíc?" zeptal se mě můj šéf. "V čem by to spočívalo?" ptala jsem se. "Máme jednoho zahraničního klienta a ty jsi přesně jeho typ. Žádný krasavec, ale dobře platí. Musíš s ním ale strávit noc." A já jsem souhlasila.

Karl byl těžce obézní, ale hodně bohatý starý mládenec. Vzal mě na báječnou večeři, byl milý, zdvořilý a sympatický. Večer jsme přijeli na hotel a to, co následovalo asi nemusím popisovat. Plakala jsem ještě dva dny, a získané peníze jsem brala jako bonus za to, co se stalo.

Práce jako práce

Telefonistku už nedělám. Věnuji se "na plný úvazek" práci společnice. Většina lidí o tom neví, protože to není úplně práce, kterou bych se chtěla chlubit. Jenomže na ty peníze si člověk zvykne a já si nedovedu představit dělat někde za kasou v hypermarketu!

Moji klienti jsou různorodí. Černoši, Arabové, tlustí, hubení, chlupatí... Žádná výhra. Jenomže je to práce jako práce. A stejně tak, jako si v práci zvyknete na kolektiv a styl jednání, tak i v této profesi není problém, přizpůsobit se tomu, co přijde. Na tlustý chlapy jsem si prostě zvykla.

Autor: ema