Tento příběh se mi stal téměř před 50 lety. Vyučila jsem se kuchařkou a nastoupila do lázeňského ústavu. Vaření mě bavilo a náš šéfkuchař Karel, pětapadesátiletý pán, ženatý, tři děti, mě moc chválil. V té době jsem chodila s Rosťou. „Doufám, že je na tebe Rosťa hodný, Pavlo. Jinak bych mu dal za vyučenou. Taková hodná holka, a aby měla smůlu, to by tak scházelo,“ říkával.

Jednou jsem si chtěla koupit svetřík, ale chyběly mi nějaké peníze. Karel mi půjčil a já slíbila, že mu to po výplatě vrátím. Na oplátku jsem s ním šla vybírat dárky pro jeho děti. „Přece jen lépe víš, čemu mladí holdují, já ani žena tomu už nerozumíme.“ Prostě byl mezi námi naprosto perfektní vztah.

Otcem být nechtěl

Zanedlouho jsem s Rosťou otěhotněla. „Jste ve druhém měsíci, maminko,“ vnímala jsem jako ve snách slova svého gynekologa. To snad ne! Vždyť nemáme ani kde bydlet, můj vyvolený žije s rodiči a já s mámou v malém bytě… Nemůžu si přece dovolit mít dítě, ani se na něj ještě necítím, říkala jsem si v duchu.

Po práci jsem se měla sejít s Rosťou. Teď mu to povím, říkala jsem si, když jsme se posadili u rybníka a on mě chtěl políbit. „Miláčku, jsem těhotná.“ „Cože?!“ „No budeme mít miminko, jsem ve druhém měsíci!“ zopakovala jsem. „To snad nemyslíš vážně? Nepleteš se? Určitě se s tím dá ještě něco dělat. Tak se začni starat, já se v žádném případě ženit nechci!“ reagoval podrážděně.

Těhotenství nebo interupce

„Vždyť můžeme spolu jen tak žít a vzít se později.“ navrhovala jsem, ale slzy se mi už tlačily do očí. Od člověka, který tvrdil, jak mě miluje, jsem čekala jinou reakci. Rosťa byl neoblomný, žádné dítě nechce, žít spolu nebudeme, ani není kde, prostě půjdu na potrat a basta. Pokud si dítě nechám, nechce ho nikdy vidět.

Máma byla ze mě také špatná. „Holka, rozmysli si to. Máš to těžké. Buď zůstaneš na všechno sama, nebo se může stát, že další děti už nikdy mít nebudeš. Co ženských po interrupci takhle dopadlo. A další otázka je, zda ti „to“ vůbec vezmou.“ V té době byly totiž interrupční komise a tam se rozhodovalo, zda ženě umělé přerušení těhotenství povolí, či ne.

Obětavý šéf

V práci jsem jen plakala. Svěřila jsem se i Karlovi. „A jsi rozhodnutá definitivně, že půjdeš na potrat? Ono to není jednoduché, ke komisi musí přijít i otec dítěte, a vůbec ti to nemusejí povolit, navíc když oba vyděláváte.“ Napadlo mě, že jsem někde slyšela, že pokud bych vzala s sebou jako otce ženatého muže, tak by mi potrat povolili. Nechtějí přece, aby se rozbila jiná rodina…

Řekla jsem to Karlovi. „Pavlo, ty ses zbláznila,“ byla jeho první slova. Nakonec se mnou před komisi ale šel. Nikomu nepřeju, co jsme tenkrát zažili, bylo to tak ponižující! Potrat mi ale povolili. Za dvanáct stovek… S Rosťou byl definitivní konec, já na nepříjemnou zkušenost už nemyslela, ale Karel začal být nějak zasmušilý. Doma o té záležitosti nemluvil, jeho žena by rozhodně byla proti, aby se stal fiktivním otcem, a tak nic neřekl.

Upil se k smrti

Časem se jí to ale doneslo a nenechala si nic vysvětlit. Myslela si, že to spolu táhneme a že dítě bylo jeho. Šla jsem za ní, že jí to vysvětlím a vyvedu ji z omylu, že spolu něco máme. Proboha, vždyť by to mohl věkově být můj táta, a koneckonců ani nebyl můj typ. Nechtěla, abych jí cokoli vykládala, prý mně ani jemu nevěří. Karel byl nešťastný a já taky. On mi vlastně chtěl pomoct, abych se dostala ze zoufalé situace, a sám se do ní namočil.

Za nějaký čas jsme s mamkou zdědily domek po babičce ve východních Čechách, já dala výpověď v práci a odstěhovaly jsme se. S bývalými kolegy - kuchařkou i Karlem - jsem už nebyla v kontaktu. Když jsem po více než deseti letech přijela do svého rodného města, chtěla jsem navštívit i Karla. Otevřela mi jeho sestra. Dozvěděla jsem se, že se s ním žena rozvedla, prý by mu už nikdy nemohla věřit. Po rozvodu začal pít, vážně onemocněl a zemřel. Ani po tolika letech jsem nepřestala mít výčitky svědomí, že jsem ho tenkrát přesvědčila, aby lhal v můj prospěch….

Čtenářka Pavla