Už jako dítě jsem věděla, že chci jednou za muže stejného chlapa, jako si vzala moje máma. Když mi bylo šestnáct let, zemřel táta na infarkt. Mámě, mně i bráchovi se zhroutil svět. Tehdy jsem si myslela, že je to ta nejtěžší rána, která mě mohla potkat. Ale život šel dál.

Mámě bylo sotva padesát, a tak nás vlastně ani moc nepřekvapilo, když nám za tři roky představila nového partnera. Brácha se usadil se svou přítelkyní a založili rodinu. Jen já jsem se pořád nějak potácela. Žádný vztah mi dlouho nevydržel. Jako bych mezi svými nápadníky pořád hledala takového, který bude podobný otci. Zkrátka kluky jsem střídala jako ponožky.

Mámě se to pochopitelně nelíbilo, snažila se mi domlouvat, ale všechno bylo marné: nikdo mi nebyl dost dobrý. Každou sobotu k nám zavítala na návštěvu babička, tátova máma. Jednou se ve dveřích skoro srazila s jedním z mých nápadníků. Rozhodně nebyl první, kterého u nás potkala. Tentokrát ale zakroutila hlavou a pronesla: „Už by ti to měli říct.“

A pak přišla další obrovská rána. Máma mně a mému bratrovi oznámila, že táta nebyl naším biologickým otcem. Byl neplodný. Že spolu nebudou mít děti, věděli oba už dávno před svatbou. Ale milovali se a chtěli spolu být. A protože manželství bez dětí si ani jeden neuměli představit, dohodli se na umělém oplodnění. Dárce byl anonymní, ze spermobanky.

Byl to pro mě šok přinejmenším stejný, jako když táta zemřel. Teď jsem měla pocit, že ho ztrácím podruhé. Musím se přiznat, že jsem tehdy svou mámu chvíli nenáviděla za to, že mi řekla pravdu. Brzy jsem jí ale odpustila. Dnes jsem vdaná, mám dvě děti a už dávno jsem pochopila, že není až tak důležité, kdo vás zplodil, ale kdo vás vychovával.

Čtenářka Marta