Příběh čtenářky: Mrtvý otec mi zachránil život! | Pro ženy | Blesk.cz

Příběh čtenářky: Mrtvý otec mi zachránil život!

3. února 2013 | 10:00

"Bála jsem se o život svůj i své dcery," vypráví čtenářka. "Naštěstí nám na záchranu přispěchal můj otec." Na tom by nebylo nic zvláštního - kdyby nebyl už dávno po smrti.

Přátelé, kteří mají chatu na břehu jezera, pořádali piknik a pozvali na něj partu známých i s dětmi. Já jsem dorazila s malou dcerou. Společně s ostatními dětmi si hrála u vody, zatímco my dospělí jsme hráli volejbal, jedli a povídali si.

Bylo krásné slunečné počasí, po poledni jsem si ale všimla, že se začíná zatahovat. Abychom se dostaly domů, musely jsme s dcerou na loďce přeplout celé jezero. Rozhodla jsem se tedy, že vyrazíme co nejdřív, abychom na vodě nezmokly.

Se všemi jsme se rozloučily a nasedly do loďky. Jak jsme pluly, obloha se smrákala čím dál víc a začal foukat silný vítr. Měla jsem strach, aby se počasí nezhoršilo, tak jsme veslovala rychleji a rychleji.

Boj se živly

Mé obavy se bohužel vyplnily - vítr sílil, až přešel v bouřku. Obloha byla temná a začaly se na ní objevovat blesky. V dálce silně hřmělo. Dcerka plakala, bála se. I já jsem měla strach.

...
Autor: Shutterstock

Nevěděla jsem, co dřív: držet dceru, nebo veslovat k domovu? Jak vítr sílil, házel s námi ze strany na stranu. Ukrutně pršelo a k tomu se do loďky začala valit voda z jezera. Byla jsem zoufalá...

Plakala jsem a dokonce se i modlila. Najednou jsem na ruce, kterou jsem držela veslo, cítila něco jako dotyk ruky cizí. Za zády jsem slyšela hlas svého otce: "Neboj se, všechno dobře dopadne!"

Zvláštní záchrana

Říkal mi, kdy mám zabrat pravým veslem, kdy levým, a jak mám držet loď mezi vlnami, aby se nepotopila. Už jsem se nebála. Hlas mého otce mě uklidnil, dodal mi sílu a vytrvalost dojet s loďkou na druhou stranu.

Nakonec jsem ji vytáhla na břeh a promáčenou, promrzlou dcerku vzala do náruče. Nikdo jiný v loďce neseděl. Můj otec byl v době, kdy se to stalo, už tři roky mrtev.

Autor: mab