„O tom, že je možné vyléčit se pitím vlastní močí, jsem slyšela už před mnoha lety od své kamarádky Lenky, která s tím měla zkušenost. Připadalo mi to ale tak strašně nechutné. Dokonce až tolik, že jsem se od ní při komunikaci nevědomky odtahovala,“ vzpomíná Renata. Tehdy ji ani nenapadlo, že jí samotné urinoterapie zachrání život.

„Před třemi lety jsem se z ničeho nic začala cítit velmi unaveně. Myslela jsem si, že mi chybí nějaké minerály, tak jsem šla k lékaři, aby mi předepsal vitaminy,“ říká. Místo tabletek ale dostala doporučení k operaci. Po důkladném vyšetření jí lékař sdělil, že má ve slepém střevě zřejmě chronický zánět. Pak už šlo všechno velice rychle.

Při operaci jí našli dva zhoubné nádory, velmi agresivní druh. Následovala náročná chemoterapie. „Hrozně jsem se bála. Tolik jsem chtěla žít. Právě když mi bylo nejhůř, objevila se u mě Lenka. Přišla v pravou chvíli. Poradila mi, ať klasickou léčbu nezatracuji, ale ať ji podpořím urinoterapií. Není to prý zas tak složité. No nechtělo se mi do toho. Ale víte, když je vám zle, uděláte i nemožné,“ tvrdí Renata.

První lok? Šok
„Než jsem se poprvé napila, musela jsem se hodně přemlouvat. Neustále jsem si opakovala, že chci žít a uzdravit se. To mi dodalo sílu,“ vzpomíná a popisuje svůj postup: „Bylo to zvláštní, ale zvykla jsem si. Brzy jsem se totiž začala cítit lépe, nabírala jsem energii i ztracená kila. Tělo mi zase začalo fungovat. Troufám si tvrdit, že mi právě vlastní moč výrazně pomohla.,“ říká. Nakonec se jí léčba zalíbila, a tak v urinoterapii pokračuje i nadále. Prý to má smysl.

„Teď ji piju třikrát denně, teplou, ihned po načerpání. Ale používám ji i na masáže před večerní koupelí, tak ji během dne střádám a ukládám do skleněných nádob. Večer si namažu celé tělo hlavu, nechám zaschnout a teprve poté se osprchuji. Ráno si ji kapu do očí, provádím s ní výplachy nosu, válím ji v ústech, aby dezinfikovala. Zní to hrozivě, ale je to ten nejlepší a nejúčinnější dezinfekční prostředek, který mám, a je stále k dispozici. Cítím se velmi dobře, jsem zdravá, a tak v tom chci pokračovat,“ říká rozhodně paní Renata.