Nikdy jsem tyhle předpovědi nijak nezpochybňovala, spíš jsem se jen pousmála a nechala jsem každého, ať si věří, čemu chce. Jednou však i mě posedla zvědavost, a tak jsem kolegyni požádala, aby mi věštila také.

Učinila jsem tak krátce před svou svatbou a následnou svatební cestou. Hořela jsem zvědavostí, jestli mě a mého nastávajícího snad nečeká něco, s čím jsme nepočítali. Přestože jsme jeli na svatební cestu "jenom" do Mariánských Lázní, byla jsem napjatá a nervózní, co nás tam může potkat.

Podivné varování

Věštba byla naštěstí povzbudivá, a tak jsem se uklidnila. Jen v závěru výkladu jsem nerozuměla upozornění, abych si dávala dobrý pozor na muže, který prý chce zneužít mého soucitu. Marně jsem přemýšlela, kdo z mého okolí by to mohl být, a protože mě nikdo nenapadal, brzy jsem to vypustila z hlavy.

Svatba byla úžasná! Přesně taková, jakou jsme ji chtěli mít. A hned večer jsme nasedli s manželem do rychlíku a vyrazili do lázní. Týden v překrásném prostředí utekl jako voda a my jsme se vraceli domů - opět rychlíkem přes Prahu. Tam jsme se chtěli chvíli zdržet, manžel uložil zavazadla do úschovny a stál frontu na zpáteční jízdenky. Já jsem na něj čekala na okraji parčíku před Hlavním nádražím.

Slepec ze Sherwoodu

A právě tam ke mně přistoupil mladý, asi 18letý chlapec s berlemi a tmavými brýlemi na očích a požádal mě, jestli bych mu nepomohla bezpečně přejít rušnou silnici pod nádražím. "Proč ne?" řekla jsem si a vydala se udělat dobrý skutek. Vzala jsem mladíka pod paží a převedla ho na druhou stranu ulice. Moc mi děkoval, nešetřil slovy uznání, že ještě existují dobří lidé.

Ale najednou ke mně přiskočil, strhnul mi tašku z ramene, berle zahodil a vzápětí sprintem zmizel v dálce. Zůstala jsem stát jako opařená! Kabelka fuč, peníze fuč, doklady jakbysmet! Zůstaly mi jen ty berle, které mladík zahodil.

Věštbám se vyplácí věřit

V tu ránu jsem si vzpomněla na podivnou věštbu, která mě varovala, že nějaký muž bude chtít zneužít mého soucitu. Dostala jsem za vyučenou a přesvědčila se, že se vyplácí věštbám věřit. Od té doby jsem mnohem opatrnější, když mě někdo cizí osloví.

S manželem jsme později navštívili Prahu ještě mnohokrát a vždycky se usmíváme nad vykuky, kteří obklopují Hlavní nádraží a s historkami, že se momentálně dostali do úzkých a nutně potřebují půjčit pár korun na jízdenku, oslovují důvěřivce. A vybrali si své působiště velmi dobře! Místo je plné lidí z venkova, kteří přijedou a zase odjedou a druhý den už nevidí, jak tentýž člověk oslovuje se stejnou nebo jinou legendou desítky dalších naivních lidí.

Čtenářka Marie