Moje dětství nebylo zrovna ukázkové. Jsem ze tří dětí prostřední. Matka na nás neměla vůbec čas, střídala partnery, užívala si s nimi a domů nám vodila jednoho za druhým. Většina z nich pila. Naštěstí jsem brzy odešla za starší sestrou, u níž jsem konečně žila jako každé dítě.

Když jsem byla plnoletá, našla jsem si práci, posléze přítele, se kterým jsem začala bydlet. V té době mi alkohol zachutnal. Trochu mě překvapilo těhotenství, ale na dítě jsem se hned začala těšit. Narodil se mi zdravý syn a já byla šťastná.

Posezení u skleničky vystřídalo běhání kolem malého. Moje radost netrvala dlouho, po pár měsících mě přítel opustil a já znovu začala chodit do barů, hospod, střídala jsem muže.

Naštěstí jsem brzy potkala jednoho, do kterého jsem se zamilovala. Vzali jsme se a společně plánovali další dítě. Moje pití mu zpočátku nevadilo, připadala jsem mu tak zábavná…

Ale nadšení mu dlouho nevydrželo. Po roce mě prakticky ze dne na den opustil, protože se zamiloval do kolegyně. Zase jsem byla zrazená, opuštěná, a tudíž odhodlaná zahnat chmury jediným spolehlivým společníkem - alkoholem.

Postupně jsem kvůli pití přišla o práci, peníze, přátele. Často jsem nemohla ani vstát z postele. Záměrně jsem se ničila, nechtěla jsem žít. Mockrát jsem kombinovala prášky a pár skleniček, mockrát mi museli vypumpovat žaludek…

Jednou jsem se probrala v nemocnici a vůbec jsem nevěděla, kde jsem a kdo jsem. Vysvětlili mi, že mě našla kamarádka s poraněnou hlavou a pěnou u úst, takže mi zavolala záchranku.

První dny jsem byla odkázaná jen na pomoc ostatních, takže jsem měla dost času pozorovat těžce nemocné pacienty, jak jsou bezmocní a jaký žijí neutěšený život. Když se můj stav zlepšil a já si mohla dojít na toaletu, při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila. Dívala se na mě vychrtlá, odporná, šedivá smrt!

Cítila jsem neskutečnou bolest a hanbu. Najednou jsem zatoužila být zase ta atraktivní, optimistická ženská, jako jsem bývala kdysi. Chtěla jsem na sobě začít pracovat, a hlavně všechno vrátit synovi. Takže se snažím, našla jsem si práci a už pět let přísně abstinuji.

Je to ale neustálý boj a krize přicházejí zcela nečekaně. Někdy se v noci budím totálně zpocená, s pocitem, že zase piju… Pevně však věřím, že nad alkoholovým démonem jednou provždy zvítězím.

Čtenářka Anna