Čtvrtek 21. listopadu 2024
Svátek slaví Albert, zítra Cecílie
Oblačno, sněžení 2°C

Věra (32): Penis mi udělali ze zad!

Nejdřív přišly krátké vlasy, pak nové tělo a nová identita.
10. prosince 2012 | 06:00

Narodil se jako Věra, teď je to Vladimír. Pochází z dvouvaječných dvojčat a má dva bratry. Vždycky prý věděl, že chce být kluk jako oni...

Vyrůstali jsme bez matky, zemřela na rakovinu, když mi byl rok. Táta nás vychovával sám a moc dobře. I bráškové jsou fajn.

Kdybych si chtěla hrát s panenkou, nic mi nebránilo, jenže mužský svět se mi zdál pestřejší. Hrála jsem fotbal a lezla po skalách.

Milenec dostal pěstí

Sex s klukem jsem měla až po maturitě a skončilo to katastrofou. Já se tím, jak na mně ležel, cítila ponížená. Takže když to chtěl zkusit znovu, dostal pěstí, až spadl z postele. Pak mě napadlo zkusit to s holkou, ale něco těžko definovatelného tomu scházelo.

Ve třetím ročníku studií na fakultě architektury mě potkal kluk ze vsi, který byl na medicíně. Šli jsme to zapít a já mu všechno vyzvonila. Jeho to moc nepřekvapilo, bral mě za kluka, vždyť mě nikdy neviděl v sukni!

Domluvil návštěvu u sexuologa, a ten moje transsexuální zaměření potvrdil, ale s operací doporučoval počkat, až budou tělesné orgány dostatečně vyvinuté.

Připravená k operaci

Až rok po promoci řekli, že do změny pohlaví můžu jít, pokud chci. Chtěla jsem. I kvůli práci.  Všichni absolventi školy měli místo, jen já ne. Po hormonálních procedurách mi zmizela prsa. Stejně byla, jak se říká, po otci.

Léčbou mi zhrubly rysy v obličeji a pod nosem nesměle vyrašil knírek. Abych ty změny podpořila, ostříhala jsem se nakrátko.

Následovalo několik operací, včetně plastické, tzv. faloplastiky, kdy mi ze svalu na zádech vytvořili jakousi napodobeninu penisu. K milování je pochopitelně nepoužitelný, ale o to nejde.

Konečně mám práci

Má bývalá identita na mně není takřka patrná, něco z ní ale zbylo. Můj zjev – teď už opačné – pohlaví vysloveně přitahuje, takže jsem si na nezájem holek rozhodně stěžovat nemohl.

Jako chlapovi mi také nedělalo potíže najít si atraktivní zaměstnání, a nakonec se mi podařilo najít i partnerku, které můj „defekt“ nevadí. Jsme spolu tři roky a vážně uvažujeme o dítěti. Napadlo mě totiž, že by dárcem spermatu mohl být můj brácha!

I když nejsme jednovaječná dvojčata, máme hodně společného, takže by bylo skoro vlastní. Ale i bez toho jsem naprosto spokojený. Jako holka bych se jen trápil.

Autor: Jan Janula