Nikdy by mě nenapadlo…

„Už doma jsem od matky slýchávala, že muži jsou prevíti, a že se jim nedá věřit. Vždycky jsem se tomu smála a myslela si své. Hlavně by mě nenapadlo, že člověk, se kterým jsem osmnáct let žila, má kromě mě a našich tří dětí další rodinu s jednovaječnými dvojčaty,“ líčí svůj příběh paní Jana.

Tichá voda

Její muž byl prý vždycky „taková ta tichá voda“. Poznali se už na studiích. „Honza nikdy nepatřil mezi nějaké lamače ženských srdcí, připadal mi zranitelný a hodně citlivý. Taky to byl jeden z mála kluků, kteří mě hned na prvním rande nelámali do postele. Než jsme se vzali, chodili jsme spolu dva roky,“ vypráví elegantní žena, povoláním advokátka.

Léta utíkala a…

Manželství vypadalo šťastně. Navenek i zevnitř. Jana i Honza spolu postavili hezký domek, oba si stihli vybudovat slušnou kariéru, Jana ke všemu zvládalas dobře vychovávat děti. Pomáhaly i obě babičky. Spokojený byl i jejich intimní život. „Kdybychom spolu sexuálně nežili, asi by mě napadlo, že manžel někoho má. Ale styk jsme měli relativně často a všechno bylo v pořádku,“ stále nechápe paní Jana. Jak se ale nakonec ukázalo, Honzovi se dařilo zvládat najednou víc. Žen i rodin. „Dodneška mi nejde do hlavy, jak na to ten chlap mohl najít čas a sílu,“ říká Jana.

Jak se ukázalo, Honzovi se dařilo zvládat najednou víc. Žen i rodin.

Autor: profimedia.cz

Byla to náhoda

„Dozvěděla jsem se to tak, že Honza, zapomněl mobil na stole a odběhl  pro něco k sousedovi. Měla jsem zásadu, nikdy se mu do telefonu nepodívat. Nejenže jsem respektovala jeho soukromí, ale asi jsem se nechtěla zbytečně rozčilovat nad nějakými přihlouplými esemeskami, které mohly posílat jeho kolegyně, nebo co já vím. A on si ho taky nikdy nenechával v kuchyni na stole. Když začal vyzvánět, chtěla jsem ho jen ztišit. Na displeji jsem ale uviděla jméno Vojta.  Vojta byl náš kamarád a byl už dva roky po smrti. To mě tak vyvedlo z míry, že jsem mechanicky telefon zvedla.  A když se ozvalo ´Honzo, přijeď co nejrychleji, holky mají obě angínu, a já musím zítra do práce´, tak mě to posadilo na židli.“

Ani nezapíral. A teď je sám.

Záletný Jan ani moc nezapíral. „Seděl tam, rukama si stále hladil pleš a jen dokola mlel něco o tom, že mu mám odpustit, že to takhle nechtěl. Nevěděla jsem,  cože to vlastně nechtěl… Prý se jednou jen trochu zapletl s kolegyní a nakonec z toho byl desetiletý vztah a dvojčata. Holky. My jsme měli tři kluky. Honza navrhl, ať to zkusíme u psychologa, že chce zůstat se mnou, ale že má závazky i tam, ať to zkusím pochopit …

Přistoupila jsem na to jen kvůli dětem. Stejně to nepomohlo. Nedokázala jsem překousnout, že je každou chvíli se svou druhou rodinou. Bylo mi nakonec líto i těch jeho holek  a té druhé ženy. Tak jsem to skončila. Zhubla jsem o deset kilo, dva roky jsem brala antidepresiva. Dneska už je o hodně líp. Ale chlapa bych už v domě nesnesla. S dětmi se Honza vídá, jezdí s nimi na dovolené, ale žije teď sám. Ona ho totiž domů nechtěla ani ta druhá. Bože, to jsem teda věřila pitomcovi,“ dodává Jana. Prý to je na tom nejhorší. Že člověk věří někomu, kdo ho totálně zklame.

Čtenářka Jana V. (49)