Začalo to nenápadně. Při středoškolské preventivní prohlídce Luďkovi školní lékař naměřil vysoký krevní tlak. Tehdy ještě nikdo netušil, že se jedná o vážnou chorobu, která může znamenat smrt.

Krátký proces

„Dostal jsem léky na tlak. Postupně mě ale začaly bolet svaly, těžkly a podlamovaly se mi nohy, často mě trápily křeče. Velké problémy mi dělal i obyčejný krok. Jednou se mi udělalo hrozně zle. Kamarád mě odvedl k lékaři. Musel mě podpírat, sám bych tam nedošel. Naměřili mi tlak 220/160,“ vzpomíná pětatřicetiletý Luděk. A začala panika. Okamžitý převoz záchrankou do nemocnice, infuze a důkladné vyšetření.

„Na toaletě v nemocnici jsem dostal srdeční záchvat. Všechny svaly se mi sevřely, ruce i nohy zkroutily do pahýlů, nemohl jsem dýchat. Ještě jsem byl schopný zmáčknout tlačítko na znamení nouze, pak už jsem zkolaboval,“ říká. Během dvouměsíčního pobytu lékaři zjistili, že mladému pacientovi stále klesá hladina draslíku na neúnosnou hranici, sotva mu ho stačili doplňovat.

Tvrdý verdikt

Po měsících trápení lékaři našli příčinu jeho potíží – nezhoubný nádor v nadledvinkách. Následovala první velká operace, po které Luďkovi zůstala 30 cm dlouhá jizva. Zákrok se sice zdařil, ale problémy stále přetrvávaly. Nádor totiž postihl i druhou nadledvinu. Ve dvaadvaceti letech musel znovu na operační sál. Problémy odezněly, začaly však jiné starosti. Celý život musí pravidelně doplňovat hormony. Jinak zemře.

„Dávkování je velice individuální. Zpočátku je těžké zjistit, jaká hladina je pro konkrétního člověka únosná. Při jakékoliv fyzické i psychické zátěži, horečkách, chirurgických zákrocích je potřeba zvýšit dávky. Musel jsem to na sobě vypozorovat. Pro mě je udržovací dávka taková, že ráno spolknu tři tablety a odpoledne jednu a půl. To když jsem v klidu. Jakmile mám stres nebo sportuji, sezobnu i půl krabičky denně, jinak bych zkolaboval. Měsíčně spolykám až deset krabiček léků,“ líčí.

Bez průkazky ani krok

Podobně jako diabetici nosí u sebe neustále průkaz s podrobnými informacemi a pokyny pro lékaře. To pro případ, kdyby upadl do bezvědomí. Teď už je se vším srovnaný, ale nebylo tomu vždy. „Měl jsem strach, že mi hormony změní hlas, ztloustnu, že léčba bude mít vliv na plodnost. Myslel jsem si, že mě společnost bude brát jako postiženého. Nabalují se k tomu i další problémy, tělo na léky reaguje žaludečními problémy, vředy, občas jsem strašně unavený, špatně doléčuji chřipky nebo angíny,“ tvrdí.

Humor za každé situace

Jak říká se smíchem a jiskrou v oku, na život rozhodně nezanevřel. Neustále sportuje, cvičí, běžně na kole ujede i 80 kilometrů. Jen si k tomu zobne pár tabletek navíc. „Vím, že budu celý život užívat hormony. Někdy přemýšlím, jestli mi nezkracují život. Ale mám kolem sebe pozitivní lidi a velkou podporu od rodiny a nejbližších přátel. To mě drží nad vodou!“