Margita seděla na gauči a „hověla“ noze se zvrtnutým kotníkem. Mluvily jsme dlouho, ne vždy to bylo veselé povídání, ale oči jí zvlhly až ve chvíli, kdy se dostala na závěr. Manžel, se kterým si osvojili (tedy adoptovali) čtyři děti, se s ní rozvedl.

„Když jsem před lety zjistila, že nebudu mít děti, strašlivě to bolelo. Po velmi dlouhé době jsem pochopila, že to byla věc, která mě měla něco naučit, někam mě dovést. Ráda bych za nějaký čas tohle řekla i o rozpadu svého manželství. Zatím je to ale příliš čerstvé.“

Láska byla silnější

Svatbu měla Margita v kostele. S manželem chtěli mít tři nebo i více dětí. Jenže ona nemohla otěhotnět, přestože lékaři tvrdili, že oba jsou úplně v pořádku.

„Bylo to nesmírně těžké, plačtivé období. Nechodila jsem na třídní srazy, kde se bývalé spolužačky dětmi už chlubily nebo byly těhotné. Nesnesla jsem pohled na těhotnou ženu, mnoho menstruací jsem oplakala. Bylo to velmi bolestné, protrpěli jsme si to každý sám a pak jsme o všem dokázali mluvit i spolu.

Když vidím páry, které přicházejí do poradny, vím, že mají podobné trápení za sebou a jsou velmi stabilní a semknuté. Absence vlastního dítěte lidi buď rozdělí, nebo stmelí, nám se stalo to druhé,“ říká Margita. „Nikdy nás ale nenapadlo, že bychom to vzdali, nebo dokonce dali jeden druhému volnost – šanci zkusit mít děti s někým jiným.

Nechtěla jsem podstoupit umělé oplodnění, které bylo tenkrát navíc v plenkách, a rozhodli jsme se osvojit si dítě. Bylo to asi po pěti letech manželství. Najednou se před námi otevřela nová cesta – bylo to úlevné těšení.“ Margitě bylo čtyřiadvacet let.

„Dostali jsme se do standardního úředního kolotoče. Bylo to těžké, ale vzali jsme to jako důležitou zkoušku, která má smysl a je vlastně malou prověrkou rodičovství.“

První přivezeniny: 22. září.

Když budoucí rodiče úspěšně projdou všemi potřebnými úředními úkony, je jim poradním sborem přidělené dítě – oni ale nevědí, kdy se to stane. „Volali mi asi rok poté, co jsme si dali žádost. Měli jsme si přijet pro šestinedělní holčičku Nikolu. Zaplavila mě obrovská euforie a nic jiného v tu chvíli nebylo důležité. Manžel se mnou stihl první návštěvu, ale v den, kdy jsme si ji měli přivézt, byl v zahraničí.

„Přivezeniny“ jsem tedy oslavila s maminkou a svojí babičkou. Nikola mi hned vklouzla do srdce. Stejnou radost, kterou jsem cítila, když jsem ji poprvé držela v náručí, jsem pak už nezažila. Během jednoho víkendu jsem od kamarádek dostala věcí jako na čtyři děti a byla jsem neskonale šťastná. Krátce nato jsme zažádali o další osvojení, protože jsme věděli, že na druhé dítě se obvykle čeká dlouho.

Hned po roce znovu zazvonil telefon – na rodinu čekal Adam. „Dost jsme řešili, zda si ho vzít za tak krátkou dobu po Nikole, ale nakonec jsme se rozhodli, že ano. Musím přiznat, že ten mi do srdce nevklouzl hned a dost mě to trápilo. Cestu jsem si k němu našla postupně, trvalo to asi rok. Až jednoho dne, který si přesně pamatuji, jsem se do něj jako máma opravdu zamilovala.

Děti jsem odnosila v srdci

I Margitu během prvních let napadlo, že by mohla otěhotnět, jako se to stalo po adopci mnoha jiným ženám. „Samozřejmě, ale moc jsem s dvěma malými dětmi neměla čas na to myslet.“

Po čtyřech letech přibyla do rodiny ještě osvojená Natálka. „Během let, kdy jsem nemohla přijít do jiného stavu, jsem měla pár krizí, cítila jsem se ohromně ochuzená. Vím, že jsem máma na sto procent, ale cítit dítě v sobě, nosit ho, jsem nemohla. Svoje děti jsem odnosila aspoň v srdci, protože jsem si je vysnila a milovala ještě dřív, než jsem je poprvé uviděla.“

Přivezeniny nejmladšího Daniela si Margita užila s tím, že to je jejich poslední osvojené dítě. Nastalo období, na které vzpomíná nejraději. „Byli jsme prostě šťastní. Plnila jsem si svůj holčičí sen být mámou a mít velkou rodinu, našla jsem se v tom.“

Idylka? Vlastně ano!

Bylo všechno opravdu ideální? „Předesílám, že jsem životní optimista a beru starosti jako součást života. Všeobecně platí, že děti, které opustí biologická máma, si do života nesou díl citové deprivace a možných problémů. Dvě moje mají ADHD (hyperaktivita s poruchou pozornosti), a to představuje velkou zátěž jak pro ně, tak pro rodiče, ale i okolí. Adam měl velké problémy už ve škole, dvakrát jsme ji museli měnit.

Také jsme hledali stále nový hokejový tým, který by ho ještě přijal. Nakonec ho vyloučili ze střední školy a teď je v ústavní výchově, občas utíká, vídáme se co nejčastěji, beru za ním všechny děti. Nejsem z toho nešťastná, věřím, že to dobré, co jsme do Adama vložili, se jednou dostane na povrch. Třeba si najde holku, a až mu bude třicet, bude z něj fajn táta. S jakýmkoli dítětem se může stát cokoli, ať je osvojené, nebo biologické.“

Projekt, který má smysl

Po třinácti letech na mateřské dovolené založila Margita Centrum pro rodinu Terezín, kde poskytují komplexní poradenství a služby rodičům, kteří si děti chtějí osvojit nebo už je mají doma. „Měla jsem velkou motivaci. Já sama jsem se nikde nemohla dozvědět, jak svým dětem říct, že mají jiné biologické rodiče, jak o nich mluvit, a připravit se na všechno, co mě čeká.

Nám se díky fantastickým lidem a finanční podpoře sponzorů daří třeba zajistit doučování dětí v náhradní péči, připravujeme žadatele na osvojení, máme projekt Doprovázení, jenž zajišťuje návštěvu terapeutů přímo v rodině, nebo asistentky, které děti odvedou do školy.“

V práci se Margitě daří, manželství ale nevydrželo. „Nevím, co k tomu říct. Slíbili jsme si kdy něco a já jsem byla připravená to dodržet. Rozvést jsem se nechtěla. Nešťastná nejsem jen já, děti najednou ztratily tátu... Uvidím, co přinese budoucnost.“