Byla pěkná slunečná sobota a já chystala občerstvení na oslavu babiččiných osmdesátých narozenin. Do termínu porodu mi zbývalo pouhých deset dní. Říkala jsem si, že malá v bříšku ještě určitě do neděle vydrží, abych si rodinnou sešlost ještě stihla pěkně vychutnat. Ale osud zamíchal karty jinak…

V neděli, v šest hodin ráno mi odtekla plodová voda. Vzbudila jsem manžela a za hodinu jsme už byli v porodnici. Bolesti a intervaly mezi kontrakcemi se rychle stupňovaly. Přesně v 8.23 se nám narodila krásná, zdravá holčička, která dostala jméno Kristýna.

Dali mi ji hned k prsu a ona se šikovně přisála. Byla jsem blažená. Jenže potom mi ji sestřičky sebraly, abych si prý po porodu oddychla. Bylo to už moje třetí dítě, takže jsem tu odluku na chvíli docela uvítala. Věděla jsem, že si ji ještě dost a dost užiji. Navíc jsem opravdu potřebovala načerpat nové síly, i když byl porod rychlý a bez komplikací.

Kojila jsem cizí dítě

Za nějaký čas se mě přišla sestřička zeptat, zda si zkusím malou nakojit. Souhlasila jsem a ona mi hned přinesla malý uzlíček. Zase se hned přisála a já se s ní začala mazlit. Když jsem si ji ale začala více a více prohlížet, něco se mi nezdálo. Mateřský instinkt mi napovídal, že něco důležitého není v pořádku.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem postě jen unavená a zmatená z tolika dojmů. Když se však holčička najedla a já ji rozbalila, abych si ji mohla pořádně prohlédnout, na nožičce měla napsané zcela jiné příjmení. Šokovalo mě to.

Hned jsem ji zabalila a vyběhla do sesterny, abych personál informovala, že se nejspíš stal velký omyl. Když jsem to všechno na jednu přítomnou sestřičku vychrlila, úplně zbledla, chňapla po malé a řekla, ať se vrátím na pokoj, že mi hned donese moji pravou dceru. Za pět minut byla zpátky a předávala mi Kristýnku.

Sestřička plakal, ať ji neudám

Láskyplně jsem ji raději hned rozbalila, abych zkontrolovala, zda je to opravdu ona. Konečně jsem v náručí držela svůj poklad. Tolik se mi ulevilo.
Celý týden, který jsem musela ještě zůstat v porodnici, za mnou ona sestřička, která fatální omyl způsobila, chodila a prosila mě, abych to neříkala primáři.

Plakala, že by s tím prý měla velké problémy. Ujistila jsem ji, že rozhodně po nějakém potrestání netoužím. Opravdu nebylo mým zájmem někomu ublížit, zvlášť když jsem já sama zažívala ty nejkrásnější chvíle v životě každé ženy. Byla mi vděčná a starala se o nás s malou opravdu pečlivě.

Dnes, po několika letech na příběh vzpomínám už s nadhledem, ale všechny budoucí maminky chci upozornit, aby si hned po porodu vryly podobu své ratolesti do paměti, aby se jim posléze nestalo něco podobného jako mně.

Čtenářka Slávka

Hladová miminka poznají zdroj po čuchu