S manželem Mikem si ke svým dvěma synům postupně adoptovali 32 dětí. Dnes tato rodinka žije v Euskirchenu nedaleko Kolína v pěti domech, spí v 50 pokojích a za den spotřebují 20 bochníků chleba.

Kam se na ni hrabou Angelina Jolie či Madonna... Téměř 60letá učitelka němčiny nikdy nezdobila titulky obrázkových časopisů s černouškem v náručí, naproti tomu patří mezi první, kdo si adoptovali děti z nejchudších oblastí světa.

Návštěva Afriky
Elisabethina „posedlost“ pomáhat dětem se zrodila, když poprvé přišla do styku s realitou: „Moji rode měli továrnu a byli velmi bohatí. Jako dvanáctiletá jsem s nimi podnikla okružní cestu Afrikou. Viděla jsem děti s nafouklými bříšky a byla jsem šokovaná. Myslela jsem si, že všechny děti na světě žijí jako já a moje sestra.“ Elisabeth se po prvních otřesných zážitcích odmítla zúčastnit večeře se šesti chody, když si uvědomila, že hned za rohem umírají děti hladem.

Po návratu do Německa se začala angažovat v charitativních organizacích a kapesné posílala na různé sbírky. Stále však cítila, že pomoc je anonymní a chtěla být užitečná konkrétněji. Až po letech konečně dostala nápad: adoptovat si děti ze sociálně nejslabších oblastí. Z prvního manželství má Elisabeth dva syny, adoptovala si několik dětí a později, když už byla vdaná za manžela Mika, přibyli k nim další děti.

Otec mu usekl nohu
Stenmansovské děti nepochází jen z Německa, ale i z Brazílie, Etiopie, Rumunska či ze Srí Lanky. Němečtí manželé se záměrně zaměřili především na tělesně postižené děti, dále děti, které byly různým způsobem traumatizované či které byly už adoptované, ale jejich noví rodiče je vrátili.

Stenmansovy silně dojal například případ Leandra (25), kterému jako tříletému jeho otec usekl levou nohu. Proč? Jednoduše proto, že v ulicích brazilského Sao Paula s jednonohým chlapečkem vyžebral víc peněz. Dnes Leandro rád hraje na klavír a jeho snem je stát se učitelem. Dojemné jsou i osudy Alcione z Brazílie, která je téměř slepá nebo Liseron ze Srí Lanky, která v půl roce vážila len 1, 5 kilogramu.

Elisabeth Stenmans je aktivní křesťanka a celá její rodina se pravidelně účastní bohoslužeb. 15 dětí pomáhá na mši jako ministranti.

Jak žijí?
Otec Elisabeth Stenmans vlastnil továrnu na balicí stroje a zanechal jí obrovské dědictví, z kterého dnes financuje svoji velkou rodinu. Od státu nikdy nežádala žádnou podporu.

K pěti domům, kde rodina žije, patří i soukromé hřiště, velká zahrada a vozový park, ve kterém se kromě čtyř osobních aut nachází i malý autobus. Měsíční rodinná taxa je 6 000 €. Ta však zahrnuje jen potraviny a hygienické potřeby. Další peníze jdou na vzdělání, koníčky, oblečení nebo na telefon a televizi. Za den spotřebují 20 bochníků chleba, litry mléka prý nepočítají.

Samotná supermáma si pro sebe vyhradila jen 100 € měsíčně. Elisabeth se zvládáním pěti domácností pomáhají čtyři hospodyně, starší děti se domácím pracím také nevyhnou. Každý týden navštěvuje rodinu dětská lékařka.

S adopcemi skončila
Elisabeth Stenmans pracovala 20 let jako učitelka a katechetka, při tom se neúnavně vzdělávala v oblasti dětské výchovy a psychologie či terapii pomocí umění. Právě z tohoto důvodu rodina často navštěvuje různé kulturní akce a v každém dětské pokoji údajně visí originál od nějakého známého umělce. Na otázku, jestli plánuje Elisabeth adoptovat další děti, dává už zápornou odpověď: „Skončila jsem. Až ti nejmenší dospějí, bude ze mě už stará žena. Nadále se ale budu angažovat v Nadaci Elisabeth Stenmans, kterou jsem založila.“

Stenmansovským dětem je od 6 do 37 let a některé už vyletěla z rodného hnízda. Momentálně u Stenmansových žije 18 dětí a 6 už dospělých potomků. O svém životě, ale především životních příbězích každého adoptovaného dítěte, napsala bohatá Němka i knihu, která nese název ´Jedes Kind ist ein Geschenk´ (Každé dítě je dar).