2°C
25. července v roce 2008 konečně proběhlo rozhodnutí soudu. Hlavou se mi honily otázky: Jaký trest je adekvátní? A stačí mi to jako pomsta? Trest smrti jsem pro něj nechtěla. Chtěla jsem aby přišel o světlo jako já. Jeho světlo za to moje. Také jsem chtěla zastrašit potencionální útočníky.
Během soudního procesu mi dokonce Maschidův otec řekl, že mi koupí auto, dům a výlohy za operace. Samozřejmě když stáhnu obvinění. Také mi řekl: "Ameneh, vezmi si mého syna a my tě uděláme šťastnou." Co se těm lidem honí hlavou? Když jsem o něj neměla zájem před tím zvěrstvem, které mi udělal, proč bych ho měla mít teď?
Projev Ameneh
Pak jsem měla vystoupit s řečí. "Ve jménu boha, vaše ctihodnosti, tento muž mě popálil, protože jsem odmítla vzít si ho. Místo toho, abych se pyšnila krásou jako ostatní ženy, oblékla se do svatebních šatů a vzala si muže svého srdce, používám řadu mastí a jím prášky proti bolesti a musela jsem podstoupit spoustu nepříjemných operací," začala jsem.
"Dnes jsem slepá a odkázaná na peníze od ostatních lidí. Moje budoucnost je ztracená stejně jako moje světlo. A teď koukáte na tohoto muže. Omluvila se jeho rodina? Omluvil se on? Ne! Kyselina, kterou mi vychrstl do tváře, udělala svou práci a má to následky i po pěti letech," tak jsem pokračovala.
"Často jsem plakala, i bez očí. Dnes tu stojím, abych se dočkala svého práva na odvetu. Podle mě by měl také přijít o světlo. Chci pomstu. A nejen kvůli sobě. Pomsta není můj hlavní motiv, i když si to mnozí myslí. Chci vystrašit jeho a jemu podobné: Potrestání přijde! I lidé mi říkají, abych bojovala i za ostatní ženy. Vaše ctihodnosti, chci, aby se zabránilo tomu, aby někdo musel trpět jako já," tak znělo pokračování mé řeči před soudem.
"Mladé ženy v mém věku by měly zažívat porodní bolesti, na které potom díky radosti z dítěte zapomenou. Ne neutuchající bolest jako já. Jsem navždy ve tmě. Pohled na mě lidi děsí. Vaše ctihodnosti, muž, který mi způsobil trápení, se chlubil kamarádům, že udělal skutek, který ho půl roku držel na titulních stranách novin. Teď chci, aby byl varován celý svět. Děkuji vám za pozornost," ukončila jsem projev.
Vůbec svého činu nelitoval!
Soudce pak vyzval Maschida, aby se vyjádřil i on. "Nemám, co bych řekl. Jen, prosím, ne odvetu. Pokud, tak radši trest smrti," řekl. Soudce dále vedl s Maschidem rozhovor:
"Poznáváte tu paní Bahrami?" "To je z dob, kdy byla mladší, není to aktuální fotka," tvrdil muž, který mě znetvořil. "Paní Bahrami je stále mladá, v devětadvaceti letech člověk není starý. Ty jsi jí to udělal," odvětil mu soudce.
"Ne, to jsem nebyl já, udělala si to sama!" "Tak nám vysvětli, jak se to stalo." "Jak už jsem řekl, chtěla si mě vzít, já jí nejprve řekl ne, pak jsem se rozmyslel a to už mě nechtěla." "Řekněte nám, co se událo v den činu," vyzval ho pan soudce a mezi porotci to zašumělo. "Od devíti do půl páté jsem čekal před její prací. Pak vyšla šla domů. A potom jsem jí vylil kyselinu do obličeje!"
"Paní Bahrami, předtím jste už devatenáctkrát vypověděla, že chcete odvetu," obrátil se ke mně soudce. "Ano a dnes to říkám podvacáté," řekla jsem rozhodně. "Jak by to mělo vypadat?" vyzvídal soudce.
"Nakapat mu kyselinu do očí. Obličej a ruce aby měl zdravé," odpověděla jsem odhodlaně. "A co když se tím poškodí mozek?" "Ptal se mě tehdy on, zda se mi poškodí mozek? Měl by dostat kyselinu do očí. Když ztratí zrak jen částečně, jeho štěstí." "A jste si jistá, že to chcete?" "Je pravda, že mi to říkali ostatní lidé. Ale já to chci, dovést to do konce," ukončila jsem náš rozhovor.
"Slyšel jste, co paní Bahrami chce," řekl soudce směrem k Maschidovi. "Ano, slyšel. Nemám nic proti. Ale mám podmínku," odpověděl mu drze Maschid. "Podmínku! A jakou?" ptal se soudce zděšeně. "Když už je to tak daleko, měly by být Ameneh odstraněny obě oči, abych měl jistotu, že už nikdy neuvidí."
Na to soudce prohlásil, že nikdy neřešil podobný případ. Nejvíc ho prý rozčílilo, že obviněný neprojevoval výčitky svědomí a že zřejmě necítil žádnou vinu.
Šokující výsledek
Rozhodnutí pak znělo takto: "Ve jménu páně, podle íránského práva a svaté knihy Korán má žena poloviční hodnotu co muž. Podle toho znamenají dvě oči paní Bahrami jedno oko obviněného. Má ho tedy právo nechat oslepit na jednom oku. Kromě toho se obviněný odsuzuje na dvanáct let vězení."
Nemohla jsem uvěřit vlastním uším! Moje obě oči jako jeho jedno? Nevzal mi jen světlo, ale poškodil mi i obličej a zdraví. A já mu smím vzít jen jedno oko? "Tak to stojí v našich zákonech. Jednání je uzavřeno." Tímto výrokem celý případ soudce ukončil. Vůbec jsem se necítila jako vítěz.
Nakonec jsem si ale vzpomněla na slova svého dědečka, který mi kdysi řekl, že úspěchu člověk dosáhne jen odpuštěním. Snad se mi to někdy povede. A tím můj příběh končí.
