Někdo to vzdá ve třiceti, jinému zůstane naděje až do smrti. Pokud máte pocit, že už máte všechno krásné za sebou, nechte se inspirovat příběhem půvabné šedesátnice Nadi Otčenáškové, která na svůj věk rozhodně nevypadá. Možná jako ona zjistíte, že na lásku není nikdy pozdě. Možná i vy si uvědomíte, že to nesmíte vzdát. I v situacích, jež vás dostávají do kolen. Tohle nemůžu přežít, říkáte si. Samozřejmě, že můžete.

První manželství se Nadě rozpadlo už po dvou letech. „Hodně jsme si rozuměli, ale můj první muž chorobně žárlil, a to vše pokazilo. Sledoval mě, i když jsem jela navštívit rodiče. Nedalo se tak žít.“ Druhý vztah vydržel deset let a má z něj dceru a syna. Tam to bylo trochu jinak. „Měli jsme se rádi, i když jsme byli odlišní, ale rozdílný životní přístup a jeho bohémský život i potřeba alkoholu nás nakonec rozdělily,“ vzpomíná s úsměvem na dávnou minulost. V téměř čtyřiceti letech tedy zůstala na výchovu svých dětí sama. Měla se co ohánět. „Abych to zvládla, pracovala jsem jako o život. Nebyl čas řešit vztahy, a přestože mě občas nějaký muž chtěl i s dětmi, nikdy mi nepřipadlo, že by byl dobrý pro nás všechny tři,“ říká Nada. Životní tempo se jí zmírnilo až v padesáti. Konečně se mohla začít rozhlížet kolem sebe.

Nová životní inspirace

Nejprve odjela dcera do světa na zkušenou, pak se odstěhoval syn. Najednou byl čas a Nada se po letech péče rozhodla myslet také tak trochu na sebe. Nejdříve začala cvičit, pak se přihlásila do kurzu angličtiny. „Potkala jsem tam o dvacet let mladšího muže. Jemu bylo třicet, mně padesát, ale to jsme vůbec neřešili. Byla to velká láska a zároveň balzám na moje uplynulé těžkosti. S ním jsem znovu začala žít. Vzájemně jsme se inspirovali v mnoha věcech. Věděla jsem, že to nemůže trvat věčně, protože měl nárok na rodinu, a tu já mu vzhledem k věku nemohla dát, ale prožila jsem s ním krásných pět let. Až poslední rok už tak šťastný nebyl,“ usmívá se při vzpomínkách na svou lásku Nada. Tento pár nakonec nerozdělil věkový rozdíl, ale její časově náročná práce a těžká rána osudu.

.

Autor: Michal Protivanský

Pomoc synovi

V té době se domů vrátil s prosbou o pomoc dospělý syn, kterého čím dál nesnesitelněji trápily zdravotní potíže. „Bylo mu zle, ale nechtěl jít k lékaři. Než mi došlo, že jde o psychické problémy, umřeli mi rodiče. Nakonec po roce byl syn vyšetřený. Jeho diagnóza byla vážná – schizofrenie. Svůj čas jsem dělila mezi práci a syna. Na lásku nebyl čas. Nakonec jsem se rozhodla, že bude lepší, když se rozejdeme. Bylo to pro mne sice strašné, ale nedalo se nic dělat,“ říká. Jenže synova léčba byla obtížnější, než si člověk umí představit. Nezkušení lékaři mu snížili předepsané dávky léků, takže jeho stav se dvakrát opakovaně zhoršil. „Trvalo mi dlouho, než jsem vysvětlila celé rodině závažnost situace a spojili jsme se, abychom mu pomohli. Vše se zdálo nadějné a syn se toužil osamostatnit. Vyměnila jsem byt za dva menší, dostal invalidní důchod, i když nepřiměřeně malý, a o nemoci už věděl, že ho bude omezovat do konce života. Možná také to způsobilo, že v den stěhování do nového bytu se stalo něco strašného. Sáhl si na život,“ říká Nada, která se ještě po letech při vzpomínce na nejtěžší chvíli svého života rozplakala. Brečela jsem s ní.

Ještě není konec

Na období po smrti svého syna vzpomíná Nada nerada. „Nejdřív je to šok, a když vám to dojde, je vám čím dál hůř. I když se mi mnohé kamarádky i kolegové snažili pomoci, neměla jsem chuť žít,“ vzpomíná. Jenže zpátky do života ji paradoxně vrátil znovu její syn. „Jednou se mi v noci zdálo, že vidím jeho usmívající se obličej přímo nad sebou. Jako by říkal, ať znovu začnu žít a nezlobím se, že mi způsobil bolest. V duchu jsem ho ujišťovala, že chápu, jak těžký je život s takovou nemocí a mám ho moc ráda, vzbudila jsem se celá ubrečená. Tehdy mi navíc došlo, že mám skvělou dceru, která mě taky třeba bude potřebovat, a že život nesmím vzdát.“

Nada začala chodit na terapie, pečovat o sebe, udělala si vizážistický kurz, aby mohla pomoct dalším ženám, a pomalu se znovu rozkoukávala po světě. Loni na podzim ji poprvé napadlo, že je čas potkat nějakou blízkou duši. Dokonce si zamluvila silvestrovský pobyt pro nezadané a mezi vánočními svátky taneční workshop. Co kdyby tam potkala někoho, kdo ji bude přitahovat? Ale štěstí přeje připraveným a Nada dostala vánoční dárek už prvního prosince. „Šla jsem na fyzioterapii do Nemocnice Na Homolce a snažila se vyloudit kafe z automatu, ale peníze padaly zpět. Nefungoval. A tam se ke mně přitočil sympatický muž. Oslovil mě s tím, že jemu také přístroj kávu nevydal a jestli si nezajdeme na kávu někam do kavárny.

Tak jsem šla po letech na své první rande. Byla jsem nervózní, ale čím dál víc se ukazovalo, jak moc jsme si nejen sympatičtí, ale i blízcí. Na silvestra jsme nakonec odjeli spolu do teplých krajin na dovolenou. Bála jsem se po takové době být s mužem delší dobu non stop, ale byla to nádhera. Bojím se říct, že jsme zamilovaní, ale těšíme se na sebe a ledacos plánujeme... Zatím chodím kolem své lásky po špičkách, abych ji nezakřikla,“ uzavírá šťastně Nada. „Díky ní jsem pochopila, že nikdy není pozdě na naději a velké sny!“

Rada pro štěstí

„Blízký člověk se objevil ve chvíli, kdy jsem se odhodlala nezůstávat sama. Nebyla to náhoda. Věřím tomu, že to, jak se cítíte, se projeví i v tom, co vás potká. Když se změříte na cíl a věnujete mu konkrétní myšlenky a otevřené srdce, nemůžete své štěstí minout.“