Pátek 26. dubna 2024
Svátek slaví Oto, zítra Jaroslav
Polojasno 14°C

Zbabělost, nebo klukovina? Co si myslíte o muži, který řekl u oltáře "ne"?

Ilustrační foto
16. srpna 2016 | 06:00

Opustit svou partnerku z muže zpravidla hrdinu neudělá. Pokud ji navíc opustí před svatbou nebo tehdy, když mají děti, v podstatě se dostává do pozice bídáka. A když ji opustí u oltáře, a ještě k tomu těhotnou, zaslouží si skoro ukamenovat. Jenomže na vztah jsou vždycky minimálně dva. A nezřídka se do toho zapojí i rodiny obou zúčastněných a další samozvaní soudci.

Příběh pětadvacetiletého muže z Klatov, který po pěti letech vztahu řekl své těhotné přítelkyni před oltářem "ne" a z obřadní síně utekl jako pára nad hrncem, už zhruba měsíc plní stránky českých médií. V diskusích je samozřejmě okamžitě za hajzla a bývalá nevěsta za chudinku, která zůstala sama s dítětem.

Nechci obhajovat muže, kteří kvůli milenkám, neschopnosti přijmout tíhu zodpovědnosti nebo kvůli pocitu, že si nic neužili, houfně odcházejí od svých manželek a zanechávají je s dětmi, které si při troše dobré vůle vezmou k sobě jednou za 14 dní na sobotu a neděli – a jinak nejeví zájem. Jenomže v tomto případě se mi nějak příčí pořádat na mladíka hon, ne nepodobný tomu na čarodějnice.

Zametejme hlavně před svými prahy

Vztah je předně záležitostí muže i ženy, a pokud jim k tomu v ložnici nesvítíme a u večeře netleskáme, zpravidla do něj nevidíme. Samozřejmě nemusím znát motivace, které vedou násilníka k tomu, že svou družku ztříská jako nezralé žito, stejně jako je mi jasné, co vede muže k tomu, aby odešel od manželky, která denně vypije litr vodky. Pokud ale nezabíháme do extrémních vztahů tohoto typu, jde opravdu těžko soudit, kdo je na vině.

Podle všech informací neměla ženichova rodina ráda nevěstu. Na povrch se derou informace, že pár "je rozešlý" a ujely jim nohy, že nevěsta byla poněkud rozvernější a kromě ženicha měla i další milence, že ženich sice svatbu slíbil, ale kdo ví proč. Fakta jsou jasná: rodiče nenarozeného dítěte se uchránili alespoň rozvodu. Co ovšem mladíka vedlo k tomu, že až při lámání chleba řekl "ne", ví jen on sám. A rodina, která do toho podle všeho mluvila víc, než by bylo zdrávo, tomu také moc nepřidala.

Mužských je spousta, málo je chlapů

To jediné, nad čím se podivuji, je, proč se nevyjádřil dřív a celou tuhle šaškárnu si neušetřil. Ono totiž odmítnout si někoho vzít je poměrně časté. Udělat to stylem jako ze špatného hollywoodského filmu, to přiláká pozornost, ať už s tím počítáte nebo ne. Ruku na srdce – dobrý způsob, jak opustit matku svého dítěte, není, ale kousnout do toho kyselého jablka a zvolit ten nejméně blbý způsob by mělo být tím, co dělá z muže chlapa.

V souvislosti s veselkou z Klatov mě tak napadá spíš jiná otázka: Jak to, že se neschopnost českých mužů přijmout zodpovědnost za své činy stala fenoménem? Proč se i kolem třicítky (a bohužel i mnohem později) neustále utíkají schovat za maminčiny sukně, odmítají dospět a doufají, že se za ně jejich život nějak vyřeší sám? Proč je tak obvyklé, že sotva dojde na debaty o svatbě, dětech, sestěhování, nebo dokonce o obyčejném přiznání vztahu, orosí se a mají tendenci hledat, kde nechal tesař díru?

Nezávisle na emancipaci, které jako ženy vděčíme za mnoho, totiž stále platí, že muži a ženy nejsou stejní. A neznám ženu, která by nechtěla mít pocit, že se o toho svého muže může opřít. Pokud ovšem chlap není pevný jako skála, ale spíš se pod vlnami běžného života hroutí jako hrad z písku, co s tím? A jak z toho ven?

Autor: Brigita Zemen