9°C
Já a Martin jsme spolu chodili tři roky, než přišla svatba. Od začátku jsem věděla, že Martin by byl skvělý táta mých dětí. Dohodli jsme se, že nejdřív bude svatba a hned, jak dokončíme dům, začneme myslet na dalšího člena rodiny. Všechno šlo podle plánu. Půl roku po svatbě jsme dokončili pokoj a já začala myslet na dítě.
Zpětně to vidím tak, že jsem to měla naplánované asi až moc. I když jsem říkala, že tomu nechávám volný průběh, moc dobře jsem si hlídala plodné a neplodné dny a v patřičnou chvíli iniciovala sex. Každá menstruace mě skoro rozbrečela, i když mi bylo jasné, že se to napoprvé skoro nemůže povést. Ale když to takhle trvalo pět měsíců, zpanikařila jsem a donutila Martina jít do centra asistované reprodukce.
Tam jsem lékařům samozřejmě řekla, že se o dítě snažíme mnohem déle a že to nejde. Bylo mi devětadvacet a měla jsem pocit, že zkoušet to další rok je ztráta času. Měla jsem nějak zafixováno, že dítě prostě budu mít do třiceti.
Lékaři nepřišli na to, proč se nám dítě nedaří. Zkoušeli nám pomoci různě a nakonec jsme skončili u IVF, tedy u umělého oplodnění. Celá procedura byla strašně náročná pro mě i pro Martina. Nemyslela jsem na nic jiného než na to, abych správně jedla, seděla, abych dělala všechno dobře. Martin z toho začal být dost otrávený, protože jsem podle něj nemyslela na nic jiného. Já se snažila, ale upřímně – nešlo to. Dítě pro mne bylo až moc důležité. Nesnášela jsem jeho rady typu "koupíme si psa, užijeme si na dovolený, nemysli na to". Já jsem fakt nebyla schopná si nějak "užívat".
Martin se po čase začal tak trochu vyhýbat společným chvílím, protože to pro něj byl hlavně stres. Vyčítala jsem mu, že ho naše rodina vůbec nezajímá, začali jsme se hodně hádat a nakonec to skončilo tak, že on odmítal chodit dál na kliniku. To byla poslední kapka. Měla jsem pocit, že mě zradil a že nám osud jasně dává najevo, že spolu být nemáme. Dohodli jsme se, že se rozvedeme, a začali jsme to řešit. Bylo mi třicet jedna a byla jsem sama. Barák byl Martinův a já skončila u rodičů.
Martin si brzy našel nějakou mladou holku, což mě strašně ranilo. Chtěla jsem si také rychle někoho najít, ale asi se mě v tu chvíli chlapi nějak báli nebo ze mě ta touha po dítěti čišela na sto honů. Takže se mi spíš vyhýbali.
Po nějaké době se hodně zhoršil zdravotní stav naší babičky. Museli jsme se o ni celá rodina starat. Mou mysl začalo zaměstnávat něco jiného než nepovedené manželství. Začala jsem myslet na to, jak jí ulevit, jak jí pomoci, jak naplánovat péči. Na nějaké hledání otce svých dětí jsem nemyslela.
Náhodné setkání
Jednou jsem náhodou potkala Martina ve městě. Začala jsem mu vyprávět o babičce, a protože ji samozřejmě znal, chtěl ji vidět. Domluvila jsem návštěvu a začali jsme spolu komunikovat. Cestou od babičky mě pozval na kafe. Po strašně dlouhé době jsme si zase normálně povídali, bez nějakého řešení nebo výčitek. A bylo nám spolu dost dobře – až tak, že jsme pak pokračovali u něj v mém bývalém domově. Takhle jsme se sešli několikrát. V životě by mě nenapadlo, že bych měla s Martinem myslet na nějakou antikoncepci. Hodně dlouho mi také nedocházelo, že jsem nedostala menstruaci. A těhotenství bylo tou poslední věcí, která by mě napadla, když jsem zjistila, že mám tři týdny zpoždění. Spíš jsem to přičítala stresu.
Když jsem viděla čárku na testu, nejdřív jsem se rozbrečela. Strašně jsem se bála, že to Martin "nerozdejchá". Taky mu to chvíli trvalo, ale pak řekl, že je "strašně šťastnej", protože jsem mu chyběla. Stejně jako on mně. Teď jsem v osmém měsíci a doufám, že se nám miminko narodí a že ho ještě uvidí babička. Nevím, jaké bude mít pohlaví, snažím se moc neplánovat a učím se nechávat věcem trochu volný průběh. Vím, že moje zaťatost a urputnost byly určitě jedním z důvodů, proč miminko nepřicházelo. A taky děkuji osudu za tu lekci, kterou mi dal a díky které vím, čeho všeho si na svém muži mohu vážit.
Čtenářka Daniela
Foto: Ilustrační
