2°C
Kdysi mi historky o tom, jakými způsoby muži prožívají své choroby, přišly strašlivě přitažené za vlasy. Ale to jsem byla ještě malá a posléze hodně mladá a moje zkušenosti se odvíjely zejména od otce, který řešil choroby vcelku logicky – uvařil si čaj, nasadil paralen, a když to za dva tři dny nezabralo, šel k doktorovi.
Teprve později jsem měla pochopit, jak vzácný úkaz to byl. Protože takových mužů je menšina. Většinu totiž tvoří dvě velké množiny s poněkud podivnými pohledy na chorobu.
Tu první tvoří chlapi hrdinové. Chlap hrdina, který onemocní, k doktorovi nepůjde. Nikdy. Protože a) je to daleko, b) nebude tam sedět v čekárně plné babek z celé čtvrti, c) doktor stejně nepozná, co mu je, d) doktor to pozná a odbude ho nějakými volně prodejnými léky, e) doktor to pozná a vysměje se mu, že tam chodí s každou blbostí. Navíc, nechození k lékaři je jakýmsi spikleneckým příznakem toho, že člověk je pořádný chlap, protože nemoc přece stačí ignorovat a ona přejde sama.
Prostě hrdina. Přičemž hrdinů jsou plné hřbitovy, podotýkám poněkud ironicky. Čímž mám na mysli fakt, že občas měsíční přecházení kašle vyústí třeba v zápal plic, což už zase taková legrace není.
Ale pokud máte doma chlapa hrdinu, nemyslete si, že mít takového, který přistupuje ke každému kýchnutí se zodpovědností odpovídající asi tak nadvakrát zlomené noze, je výhra roku.
Protože to vážně není, což snadno pochopíte v okamžiku, kdy vám do práce posílá SMS o tom, kolik kapesníků už posmrkal a jak zchvácený kvůli teplotě kolem sedmatřiceti je. A že se těší, až mu uvaříte čajíček, protože zdrobněliny k rýmičce zkrátka patří. Zvláště k té pánské.
Zajímavé je, že členství v jedné ze skupin není doživotní. Protože chlap hrdina se během jediného těžkého záchvatu kýchání může změnit v chlapa zmírajícího na rýmu. Tak jako tak, muž s běžnou virózou dokáže paralyzovat chod celé rodiny, zatímco toho, že to jeho žena od něj chytila, si většinou nikdo nevšimne. Kýchající muž ze všeho nejméně.
