2°C
Každý den jich navštívil minimálně pět. Zatímco Spurlock o pokusu natočil film Super Size me, český jedlík zase napsal knihu Super špek me.
Tuhle akci před časem vyprovokovali lidé z filmové distribuční společnosti, která k nám přivezla Spurlockův dokument. Proč by se pomlouvaná česká kuchyně nedala srovnat s haněnými americkými fast foody? Jako dobrovolník se přihlásil odečítač elektřiny Luboš Bokštefl (47), jemuž volnější pracovní doba dovolovala 5x denně navštívit hospodu. „Na rozdíl od Spurlocka jsem netrpěl,“ vzpomíná jedlík na svou měsíční anabázi a bere ji jako velké dobrodružství, při němž poznal kolem 150 restauračních zařízení horších cenových kategorií.
Na začátku byl lékař
Celý experiment byl sledován lékařem – Lukášem Pollertem, který dobrovolníka vyšetřil před ním i po něm. Pollert je znám tím, že svým pacientům nezakazuje jíst bůček, ale zásadně doporučuje pohybovat se. To ovšem Luboš Bokštefl měl zakázané. „Musel jsem snídat, svačit, obědvat i večeřet po hospodách, ale neprovozovat žádné sporty. Jediné, co jsem dělal, že jsem se dost nachodil… od hospody k hospodě,“ vypráví.
Zpráva lékaře dopadla i při nadváze Luboše celkem příznivě. Lukáš Pollert do ní zaznamenal: „U dobrovolníka jsem provedl vyšetření před podstoupením testu požívání typicky českých jídel. Při prvním vyšetření byla výška 191 cm a nadváha 125 kg. Z fyzikálního vyšetření bylo srdce bez šelestu, ale významně zvýšené jaterní testy, cholesterol (6,2) také zvýšený. Dále vyšší kyselina močová. To jsou hodnoty typické pro člověka žijícího v blahobytu. Dle mého pohledu se během testu nic zásadního nestane. Možná přibude na váze, možná se zhorší hodnoty jaterních testů a cholesterolu…“
Nic zdravého!
Luboš jako každý pivař má pochopitelně zkušenosti se čtyřkovými hospodami z dřívějška. Ve volném čase totiž zpívá s kapelou, a to vyžaduje posezení s přáteli. „Jinak se ale většinou stravuju doma, docela rád vařím, takže jsem hospodskou stravu předtím nevyhledával,“ vysvětluje. Během měsíce prý ale neměl problém jíst lidové pokrmy. Jen jednou snídal v lepším hotelu v Dejvicích, ale tam si dal to nejlevnější, co tam měli – hemenex. Celkem utratil kolem 8000 korun, denně tedy 200–250. Dával si hotovky, celý oběd i s polévkou, večeři pak většinou složenou z minutek. Nesměl si dát nic zdravého. Zelenina byla jen v rámci oblohy.
„Měl jsem pocit, že se situace v českých hospodách zhoršuje. Kuchaři si zjevně chtějí práci usnadnit, a tak používají většinu instantních přísad. Například věčná UHO – univerzální hnědá omáčka se objevovala skoro všude. Přidají vám ji i k uzenému se zelím a knedlíkem, tam, kde byste ji vůbec nečekali…“ poznamenává Luboš Bokštefl.
Nejstrašnější a nejlepší
Profesionální jedlík zmapoval kus Prahy, ale dostal se i na Moravu. Kde zažil nejhorší a nejlepší občerstvení? „Strašný řídký guláš mi předložili v Třebívlicích kdesi v Českém středohoří, na ten si pamatuju dodnes. Jinak to byl takový průměr. Nejlepší byla v Brně řízkárna, kde jsem měl vynikající Šalamounův řízek a vůbec tam byly slušné ceny,“ konstatuje. Měsíc po hospodách ho tedy nijak nezatížil. Dodnes ale nemusí hranolky, které se mu přejedly.
Luboš na svých cestách také zažil jednu nefalšovanou českou zabijačku.
Hospody jako lázně?
Opravdu překvapivé bylo závěrečné vyšetření lékaře Lukáše Pollerta: „Krevní tlak zůstal stejný – 155/90 na horní hranici normy, ale došlo ke snížení hodnot jaterních enzymů, snížila se hladina cholesterolu (5,8). Zhubl o 6 kg a hodnota kyseliny močové je také nižší.“
To je naprosto opačný výsledek než u jeho amerického kolegy, kterému se zdravotní parametry zhoršily. Jak si to vysvětlit? Snad jen tím, že tělo přijalo pravidelný režim jako úlevu. Možná i chůze od jedné hospody k druhé byla jistým druhem sportu. V každém případě lze českou kuchyni rehabilitovat.
