Do Prahy dojížděla denně z vesničky u Mladé Boleslavi. Podle svých propočtů za rok zdolá kolem čtyřiceti tisíc kilometrů.

Jezdíte proto, že musíte, nebo si cestování užíváte?
Víte, mě to opravdu baví. Za volantem báječně relaxuji. Cesta do Prahy nebo naopak domů mě trvá kolem pětačtyřiceti minut. To je dostatek času, abych si během cesty přepnula v hlavě na to, co mě čeká v práci. A pokud jsem jela domů, pak na to, co mě čeká tam.

Podle toho, jak mluvíte o řízení, se zdá, že zřejmě nebudete typem konzervativní řidičky...
Myslím si, že jsem spíše svižnější, ale předpisy dodržuji. No, řekněme s drobnou tolerancí ohledně rychlosti. Úplně nesnáším šoféry, kteří místo průběžného zpomalování přijedou k ceduli označující začátek města nebo obce a dupnou na brzdu. Už jsem takhle byla svědkem několika nehod. Nechápu myšlení těch lidí, co tohle dělají.

Když si vzpomenete na motoristické začátky, co se vám vybaví?
Jako pěti šestiletá jsem jezdívala s tatínkem, který je profesionálním řidičem autobusu. Moje místo bylo vpravo na předním sedadle a mezi námi velký kryt motoru. Tyhle autobusy měly označení RTO a mně se moc líbilo pozorovat tatínka, jak řídí při cestách na hory. Všechno, co jsem viděla kolem, jsem cestujícím jako malá komentovala do mikrofonu.

Nezkoušela jste si pod otcovým vedením řídit třeba někde na polní cestě?
Táta mě za volant nepustil dřív, než jsem šla do autoškoly. Řidičák jsem si tak udělala v posledním ročníku na gymnáziu. Moje starší dcera si ho dělá nyní. A když jsme si o tom povídaly, zjistila jsem, že dnes už vymizely trenažéry, na kterých jsme si zkoušeli řízení, než nás posadili k instruktorovi do auta. Tehdy to bylo určitě prospěšné.

Dohlížel na vás tatínek i poté, co jste měla „papíry“?
Za volant našeho rodinného auta mě pouštěl málo. A když už, tak musel sedět vedle mě. Bylo neskutečně stresující mít vedle sebe profesionála, který neustále vedle šlape na pomyslné pedály a má úplně jiné reakce než člověk, který řídí. Jednou jsem to už nevydržela, udělala hysterickou scénu a utekla tátovi z auta.

Kdy jste si pořídila první auto?
To bylo až po příchodu z Pardubic do Prahy. Kolem mě byla parta známých. A mezi nimi klan příznivců saabů. Tehdy jsem si na jejich doporučení pořídila Saab 96. Na tu dobu to bylo skvělá volba. Velké auto, klimatizace, pořádný kufr, do kterého se vešel kočárek. To jsem ocenila, když se mi narodil syn. Po saabu následovala toyota a teď jezdím druhou Hondou Civic.

Co považujete za nešvary českých řidičů dnešní doby?
Pokud mohu posuzovat, je to bezohlednost nebo sobectví. Zkrátka jak se chováme k sobě neslušně v běžném životě, přenášíme si to i na silnici. A také si myslím, že v Česku se zdaleka ještě nezakořenilo pravidlo zipu. Ti, co se nemusí zařazovat do vedlejšího pruhu, mají neustále pocit, že musí toho druhého zablokovat. To mi připadá dost hloupé. Nedávno mě takhle ohrozil kamion a přiznávám, že jsem měla dost nahnáno.

Jste známá tvář televizní obrazovky. Pomohlo vám to někdy při setkání s policisty?
Jednou, když byla moje rychlost o pětatřicet kilometrů vyšší než povolená. Tehdy jsem z toho vyvázla s pořádnou pokutou, i když to mohlo být horší.
Někdy mám pocit, že práce policistů je spíše restriktivní než preventivní. Byli jsme například s manželem v New Yorku, kde nám kdykoliv poradili, dokonce i kus cesty doprovodili. Umíte si představit, že by člověk přišel třeba v Praze a poprosil je o pomoc nebo radu?

Co soudíte o bodovém systému?
Dodnes mi uniká celý jeho smysl. Jeden známý udělal několik drobných přestupků a pak se při jedné běžné kontrole dozvěděl, že už přišel o řidičák. K čemu je systém, který je naprosto neprůhledný.

Pokud jde o nehody, držíte si čistý štít?
Pouze jednou to do mě někdo napasoval zezadu, ale naštěstí nebyla velká škoda a nikdo to neodskákal na zdraví. Nezapomenu však, když byl syn Vojta malý a já jela do Pardubic za rodiči. Na křižovatce v Kolíně se posunulo sedadlo spolujezdce. Vojta se v sedačce překlopil dopředu a začal strašně brečet. V tu chvíli mi, navíc jako prvorodičce, bylo hrozně. Musela jsem okamžitě najít místo na zastavení a ta necelá minuta byla jako věčnost. Od té doby mně ani nenapadne vyjet s dítětem, které není v autě patřičně zajištěné.

Kdo je Jolana Voldánová

Řadu let populární moderátorka (narozena 1969) zpravodajství České televize. Vystudovala pardubické gymnázium. Chtěla se věnovat herectví, ale neuspěla u zkoušek na DAMU. Od prosince 1989 pracovala v Československém rozhlase, od února 1993 v České televizi. Je vdaná za podnikatele Petra Císařovského, má tři děti: Vojtu (12), Kateřinu (7) a vdanou Terezu (18). Žije v obci Nepřevázka u Mladé Boleslavi. V letech 2005 a 2006 se umístila na první příčce ankety TýTý v kategorii Osobnost televizního zpravodajství. Vlastní také ocenění Novinářská křepelka za významný žurnalistický počin novináře do 33 let.