Za láskou se vydala přes půl Evropy a od základu změnila život

• Foto: archiv Ivany Chřibkové
2. července 2017 | 06:00

Ivana Chřibková (36) se jednoho dne rozhodla opustit práci a kariéru, kterou budovala, všechno rozdala, sbalila kufry a odstěhovala se na jih Španělska, kde si začala plnit svůj sen. Vždycky chtěla napsat knihu, takže ta první vznikla na Gibraltaru a druhou napsala v Anglii. Ivana je jasným důkazem toho, že když žena ví, co chce, a potká toho správného muže, začnou se dít věci – a je jedno, kolik je jí let!

Jak se člověk dostane k tomu, že udělá v životě tak velkou změnu, že dá výpověď, sbalí kufry a odjede do cizí země?
Myslím, že bylo dobře, že jsem moc nepřemýšlela, než jsem to udělala, protože jinak by se to nestalo. V tu chvilku za mě rozhodl instinkt, a ne rozum. Stalo se mi to v životě několikrát a vždycky to bylo dobře. Odjela jsem na Gibraltar, musela jsem se zorientovat v cizí zemi, seznámit se s novými lidmi a začít normálně fungovat. Nejela jsem tam na dovolenou na čtrnáct dnů, ale žít a pracovat. Ta možnost, že se to nevydaří, tu samozřejmě byla, ale já jsem se snažila si ji nepřipouštět.

Podívejte se, co vám spisovatelka Ivana Chřibková přeje:

360p
Zdravice čtenářkám • VIDEO: 

Co vás nejvíc drželo nad vodou?
Bez ohledu na to, co všechno vám nový život přináší, se dostanete do bodu, kdy je vám smutno a také jste ze všeho trochu vyděšení. Kdybych takhle odjela ve dvaceti, tak to vnímám úplně jinak, tím, že jsem se rozhodla ve dvaatřiceti, to bylo těžší. Nedokázala jsem být tak moc spontánní, jak bych si přála, byla jsem víc zatížená zodpovědností. Naštěstí jsem měla po boku skvělého chlapa, který mě podržel. Navíc jsem odjela i z jiného důvodu než jen z toho, že jsem se zamilovala, a to mi samozřejmě také pomáhalo neztratit hlavu.

Opustila jste práci, ve které jste byla zvyklá řídit celý tým lidí, a najednou jste musela začít řídit sama sebe. Jak vám šlo tohle?
Raději vést padesátičlenný tým než řídit sama sebe! Sebedisciplína je věc, se kterou bojuji už tři roky, tedy od té doby, co jsem na volné noze a píšu. Pomohl mi v tom sport. U moře jsem začala běhat. Když mi ráno zazvonil budík, věděla jsem, že musím okamžitě natáhnout elasťáky a vypadnout ven. Musela jsem si najít nějaký řád, který budu dodržovat. Ale upřímně, jsem největší rebel a bručoun, kterého jsem kdy měla ve svém týmu.

Zvláštní je, že vám pomohl zrovna sport, něco, k čemu se zase musí přemlouvat spousta lidí.
Jsem typický kavárenský povaleč, takže sport pro mě byl velkou změnou a výzvou. Ale jinak jsem se zkrátka nedokázala nastartovat. Naštěstí španělské pláže k tomu, aby si šel člověk zaběhat, přímo vybízely. Chodila jsem běhat s kamarádem, který je bývalý voják, a ten se nespokojil s ničím kratším než pět kilometrů, a to mě neuvěřitelně nabíjelo. Nepřestal mě kopat, dokud jsme to neuběhli. Pomohl mi vytvořit si tenhle návyk.

Měla jste nějaký umělecký blok?
Samotné psaní bylo paradoxně to nejjednodušší. Já jsem k němu tíhla už od malička, věděla jsem, jakým směrem se chci vydat, a začala jsem psát absolutně instinktivně, aniž bych nad tím nějak přemýšlela. Samozřejmě že nějaké bloky jsem měla a byly dny, kdy jsem nenapsala ani čárku. Ve Španělsku jsem psala buď doma, nebo chodila do baru na pláži. Bydleli jsme v malé vesnici, takže jsme se všichni znali. Lidé postupně zjistili, že něco tvořím, a uměli mě skvěle podpořit. Když viděli, že jsem rozladěná, protože mi psaní nejde, tak si se mnou chvíli povídali a povzbudili mě. Bylo skvělé mít takovou podporu v podstatě cizích lidí, ale oni to tak mají, jsou hrozně přátelští. A když viděli, že mi to hodně nejde, nalili mi skleničku a řekli mi, že zítra je taky den.

Takže aklimatizace a přijetí novými lidmi a národem proběhly v pohodě?
Teď už vím, protože žiji už v druhé zemi, že je to hlavně o tom, jak vás lidé přijmou. Podle toho se člověk cítí. Já jsem bydlela s přítelem u Gibraltaru a tam je spousta cizinců, kteří opustili svůj domov, to nás všechny sbližovalo. Nejvíc jsme se nejvíc přátelili s Portugalci, Francouzi a Brity, ale byli tam i Češi a Slováci. Ono moře a krásné počasí si tak neužijete, když nemáte kolem sebe fajn lidi. Já jsem typ člověka, který kolem sebe potřebuje mít lidi a společnost, která podpoří a rozveselí, když je potřeba. Mnohdy je potřeba si s někým jen tak promluvit, vždyť to znáte.

Takže španělská aklimatizace dobrá, vy jste se ale po dvou letech odstěhovali do Anglie. Je to velký rozdíl?
To byl extrém, všechno jinak, počasí, lidé. Jeli jsme tam za vzděláním a poznat novou zemi, takže jsme věděli, proč se stěhujeme. Británie je nádherná země, ale přijeli jsme v období brexitu a na náladě to bylo znát. Britové potřebují čas, aby vás poznali, ale pokud se vám otevřou, jsou velice srdeční a pohostinní. Zatímco ve Španělsku jsem měla za první večer deset kamarádů, kteří mi zůstali dodnes, v Anglii jsme si museli počkat.

Máte v plánu vrátit se domů, nebo chcete už zůstat žít v zahraničí?
Touha vrátit se je čím dál větší. Jsem ráda doma, chybějí mi Čechy, Praha, komunikovat ve svém rodném jazyce. Ale na druhou stranu moc ráda cestuju a poznávám životy jinde. Teď jen zatím nevím, jak to všechno do budoucna skloubit dohromady.

Vy máte lepší pracovní nabídky tady v Čechách, váš partner zase v zahraničí, nebojíte se, že vás to rozdělí?
Samozřejmě že se to může stát, ale my děláme všechno pro to, aby se to nestalo. Každý vztah je občas vystaven nějakému napětí, ale tak člověk alespoň zjistí, jestli je ještě pevný. Věřím, že ten náš to všechno ustojí, protože už od začátku je to trochu zemětřesení. Neměli jsme klasický začátek vztahu, kdy se randí a jeden druhého pomalu poznává. Znali jsme se sice dlouho, ale chodili jsme spolu pár měsíců, a navíc jsme spolu začali chodit v době, kdy on už žil na Gibraltaru. Přestěhovala jsem se přes několik států, ale od začátku jsem věděla, že je to dobře.

Byla jste vždycky ve všem takhle impulzivní?
Impulzivní jsem, ale přesto se snažím věci promýšlet, což si trochu protiřečí, ale v téhle kombinaci prostě jednám. Z domu jsem se odstěhovala, když mi bylo osmnáct, od té doby se starám sama o sebe, takže nějakou zodpovědnost v té spontánnosti mít musím, jinak bych se v životě daleko nedostala.

Z Čech jsem odjížděla radostně, od ničeho jsem neutíkala, jen mě prostě život takový, jaký byl, přestal naplňovat. Taky jsem věděla, že kdyby něco nevyšlo, mám se kam vrátit. Samozřejmě jsem se bála, ale měla jsem pořád pocit toho polštářku pod zadkem, který mi zajistili kamarádi, rodina a můj šéf.

A psaním se hodláte živit?
Nevím, jestli se dá v Čechách uživit jen psaním knih. Možná někteří autoři… Já pořád pracuji i jako web editorka, copywriterka a také teď nově píšu scénáře k seriálu. Takže se dá říct, že se psaním živím, ale nemyslím, že by mě v budoucnu mohlo živit pouze psaní knih.

Chtěla byste se psaním knih proslavit a stát se celebritou?
Já jsem se díky práci pro televizi Nova mezi celebritami pohybovala mnoho let. Vždycky jsem ale byla mnohem raději na druhé straně kamery a věnovala se dramaturgii a obsahu. Když jsem odjížděla do Španělska, měla jsem v plánu napsat knihu, ale popravdě jsem vůbec nepřemýšlela nad nějakou svou slávou nebo popularitou. Chtěla jsem napsat knihu, za kterou si budu stát. Když mi potom z nakladatelství napsali, že by ji chtěli vydat, měla jsem ohromnou radost. Ale na tom, že raději stojím za kamerou než před ní, se nic nezměnilo.

A jak to plánujete v osobním životě? Máte evidentně partnera, o kterého se můžete opřít, tak co svatba a rodina?
Plánujeme rodinu i svatbu, nevím, v jakém pořadí, ale to je asi jedno. Jsme spolu čtvrtý rok a říká se, že tři už nejsou náhoda. A rodina? Poznala jsem hodně rodin s dětmi, které žijí v zahraničí. Myslím, že cestování nebo život jinde můžou celé rodině změnit úhel pohledu. Já sama si dokážu představit žít venku i s dětmi. Dokud nezačneme řešit vzdělání a to, kde dítě nastoupí do školy, je mi jedno, kde budeme.

Jak moc je pro vás svatba důležitá?
Na to je pro mě trochu komplikované odpovědět. Já jsem generace, která vyrostla jednou nohou v komunismu a druhou v revoluci. Tahle dvě prostředí a dva přístupy k věci se ve mně pořád mlátí. Zatímco mi v dětství říkali, že je důležité se vdát, po revoluci mi říkali, že se nám otevírá celý svět a “vdát se” počká. Dlouho pro mě svatba důležitá nebyla, popravdě jsem kolem sebe viděla mnoho příkladů, kdy se řešilo, aby poleva na dortu ladila s ubrousky na stole, a vztahy se po několika málo letech rozpadaly.

Víc se rozvádíme a rozcházíme, protože už nejsme zvyklí věci opravovat a permanentně toužíme po něčem novém, o kterém si myslíme, že bude lepší. Změnil to samozřejmě i digitální věk, který naše životy zrychlil a převedl do on-linu. Takže jsem ze svatby dlouho měla respekt a asi i strach. Pohled na ni mi změnil až život s Tomášem, on mi do života vrátil úctu k téhle tradici. Musím ale říct, že život v zahraničí, kdy se jeden na druhého musíte spoléhat mnohem víc, z nás dvou už rodinu udělal i bez svatby.

Čeho si nejvíc vážíte na svém partnerovi, čím si vás získal?
Tím, že je jiný. Chce něco dokázat, něco víc, má hroznou píli a přesvědčení, které mi neuvěřitelně imponují. Kdybych vedle sebe neměla někoho takového, jako je on, jsem o několik mil pozadu. Ale samozřejmě je toho víc, například je taky moc hezký.

Diskuse ke článku
.
DesktopMobile